Bezpečnostní novela: co se má měnit? Část II. – cizinci a azyl

V této části navazujeme na předchozí analýzy bezpečnostní novely, avšak pozornost upřeme výhradně na zákon o pobytu cizinců a zákon o azylu. Změn v nich má proběhnout celá řada, z našeho pohledu se proto podíváme jen na ty nejzásadnější.

Zákon o pobytu cizinců

Studium

Připravovaná novela ovlivní život a legální možnosti zahraničních studentů v České republice. Změny reagují na příchod studentů do České republiky, kteří zde ve finále studovat nezačnou, ale přecházejí na zaměstnaneckou kartu. Česká republika totiž v určitých případech stanovila ekonomické kvóty pro příjem žádostí o zaměstnanecké karty na zastupitelských úřadech (i nulové kvóty) a cizinci se pak nemohou dostat do ČR za účelem zaměstnání. Novela reaguje i na judikaturu NSS (a tady či tady).

Předkladatel do § 42g odst. 5 ZPC zavádí zákaz. Žádost o zaměstnaneckou kartu nebude možné podat přímo na území ČR, pokud zde cizinec pobývá na studijní vízum či dlouhodobý pobyt za účelem studia méně než 2 roky. Toto omezení se na studenta nevztahuje v případě, že studium v této lhůtě úspěšně dokončil.

Další významný zásah v § 44 odst. 2 ZPC směřuje proti pobytům za účelem jazykové přípravy na studium. Pobyt za účelem účasti na jazykové a odborné přípravě podle § 64 písm. b) ZPC bylo možné z důvodu pokračování v této přípravě jednou prodloužit. Možnost prodloužení se z textu zákona kompletně vypouští. Status jazykové a odborné přípravy tak bude mít striktně omezenou časovou platnost bez možnosti prodloužení na další období. Opakovaně (vždy maximálně o 2 roky) bude možné prodlužovat výhradně řádné studium na vysoké škole podle § 64 písm. a) ZPC.

To otevírá otázku, zda je takto nastavená praxe správná a systémově čistá. Správnímu orgánu se nedaří účelové jednání cizinců efektivně prokazovat v individuálních řízeních, a to často kvůli důkaznímu deficitu. Ten kritizuje i judikatura NSS. Je ale legitimní řešit to změnou zákona na úkor všech? Plošný zákaz přechodu na zaměstnanecké karty po dobu dvou let a radikální utnutí možnosti prodlužovat jazykovou přípravu sice vyřeší problém s obcházením vládních kvót, ale zároveň zavádí princip kolektivní viny.

Soudní přezkum sdělení o změně zaměstnavatele

Ustanovení § 171 ZPC nově z přezkumu soudem vylučuje sdělení o změně zaměstnavatele podle § 42g odst. 9.

Pokud cizinec hodlá změnit zaměstnavatele, formou formuláře to sdělí OAMP. Ten má do 30 dnů posoudit, zda byly splněny podmínky, a sdělením cizinci oznámit, zda na novou pozici může nastoupit. Na oznámení, které nesplňuje podmínky, se hledí, jako by nebylo učiněno. OAMP k němu nepřihlíží a cizince k odstranění vad nevyzývá. Judikatura správních soudů však dospěla k opačnému závěru. NSS zdůraznil, že při takto závažném zásahu do práv cizince nelze připustit, aby byl cizinec zcela zbaven možnosti napravit případnou chybu v oznámení o změně zaměstnavatele. OAMP musí postupovat v souladu se zásadou součinnosti. Pokud oznámení vykazuje nedostatky, musí cizinci pomoci tyto vady odstranit, případně ho k tomu vyzvat a poskytnout mu přiměřenou lhůtu. Teprve po jejím marném uplynutí může nastat situace, že se na oznámení hledí, jako by nebylo učiněno. Opačný postup by podle soudu znamenal porušení základních zásad správního řízení a popření procesních práv cizince.

A právě na tuto judikaturu reagoval OAMP po svém. Místo toho, aby změnil svůj přístup a začal cizince  vyzývat k odstraňování chyb v oznámeních, prosadil raději legislativní změnu přímo do textu zákona. Zařazením sdělení podle § 42g odst. 9 ZPC pod výluky ze soudního přezkumu se jednoduše a účelově snaží omezit kontrolní roli správních soudů.

Snaha o vyloučení sdělení o změně zaměstnavatele  ze soudního přezkumu naráží na přímý rozpor s unijním právem, konkrétně se směrnicí o jednotném povolení. Zaměstnanecká karta opravňuje k práci u konkrétního zaměstnavatele na specifické pozici, její změna je z pohledu směrnice změnou samotného jednotného povolení. Článek 4 odst. 2 a článek 5 odst. 4 směrnice předpokládají, že v případě žádosti o změnu, správní orgán žádost posoudí, a v případě vad či neúplnosti dokumentů žadatele písemně vyzve k odstranění v přiměřené lhůtě. Článek 8 směrnice pak stanoví zásadní procesní záruky. Zamítnutí změny musí být písemně odůvodněno a musí obsahovat poučení o opravném prostředku. Jak upozornil i Josef Stehlík, institut oznámení o změně zaměstnavatele nenaplňuje procesní záruky předpokládané směrnicí.

Navíc nedávno nabyla účinnosti nová směrnice o jednotném povolení. V bodě 44 odůvodnění říká: “Jednotné povolení by mělo svého držitele po dobu své platnosti opravňovat ke změně zaměstnavatele.“ Tento bod počítá s tím, že státy mohou pro změnu zaměstnavatele zvolit oznamovací postup, avšak s určitými mantinely. Bod odůvodnění 25 nové směrnice totiž uvádí, že podmínky a kritéria, na základě kterých může být žádost o vydání, změnu či obnovení jednotného povolení zamítnuta, musí být objektivní. Rozhodnutí musí být řádně odůvodněno a založeno na zásadě přiměřenosti s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Rozhodnutí o změně zaměstnavatele tak musí splňovat procesní standardy.

Extrakce dat z telefonů

Ustanovení § 177a ZPC a obdobně § 86 odst. 7 zákona o azylu zavádějí možnost extrakce dat z mobilních telefonů a jiných elektronických zařízení cizinců.

V případě ZPC legislativa rozlišuje dvě základní situace, kdy může policie k těmto datům přistoupit. Prvním případem je zjišťování totožnosti cizince, který u sebe nemá doklady podle § 177 ZPC. Toto ustanovení je účinné od 1. října 2025. Pokud s policií spolupracuje, může jí data či osobní údaje ze svého telefonu ukázat dobrovolně za účelem prokázání svého jména, občanství či rodiště. Jestliže však cizinec identitu prokázat nemůže a odmítne telefon na výzvu odemknout, může si policie zjednat přístup do zařízení sama, tedy donutí cizince odevzdat telefon a data si stáhne. Zákon nicméně policii omezuje v tom, že takto získané informace smí zpracovávat výhradně v rozsahu nezbytném pro zjištění totožnosti a z celého postupu musí pořídit oficiální záznam.

Druhý, ještě přísnější režim nastává při provádění bezpečnostní kontroly během prvotního prověřování na hranicích. Podle § 177a ZPC bude mít policie možnost vyzvat cizince ke zpřístupnění telefonu v případě, že existuje důvodné podezření, že by mohl představovat hrozbu pro vnitřní bezpečnost státu. Pokud cizinec zařízení dobrovolně neotevře, bude policie opět oprávněna cizince k tomu donutit. Z takto stažených informací si pak policisté mohou pořizovat výpisy, obrazové záznamy nebo kompletní kopie dat, přičemž i zde platí striktní omezení, že data smí sloužit pouze k prověření bezpečnostního rizika.

Tato úprava se nijak nevypořádává s rozsudkem SDEU ve věci Landeck. SDEU zde stanovil, že mobilní telefony v současnosti obsahují tak specifické a citlivé spektrum osobních údajů (včetně soukromé komunikace, fotografií či lokalizačních dat), že jakýkoliv pokus o prolomení do zařízení představuje extrémně závažný zásah do základních práv na soukromí a ochranu osobních údajů. Z tohoto důvodu SDEU zformuloval striktní mantinely. Nejvýraznějším problémem je fakt, že o nucené extrakci dat rozhoduje sama policie přímo na místě, bez jakékoliv předběžné kontroly nezávislým orgánem. Rozsudek Landeck přitom explicitně vyžaduje, aby byl přístup k datům v elektronických zařízeních (s výjimkou řádně odůvodněných naléhavých případů) vázán na předchozí přezkum a povolení ze strany soudu nebo jiného nezávislého správního orgánu. Ačkoliv zákon deklaruje, že policie smí data zpracovávat pouze v rozsahu nezbytném pro zjištění totožnosti či ověření bezpečnostní hrozby, technologická realita těchto nástrojů takový předpoklad popírá.

Při stahování dat dochází ke stahování všech informací. Policie tak fakticky získá přístup i k intimním údajům, zdravotním záznamům či politickým názorům cizince, které s jeho totožností vůbec nesouvisí. Tím dochází k přímému střetu se zásadou minimalizace údajů, kterou SDEU striktně vyžaduje.

V případě zákona o azylu bude nově podle § 86 možné za účelem ověření informací žadatele vyzvat ke zpřístupnění informací, včetně osobních dat. Na rozdíl od ZPC, zákon o azylu neupravuje možnost nuceného zpřístupnění dat. Každopádně nesoučinnost v řízení obecně může vést k zajištění žadatele [§ 46a odst. 1 písm. f) zákon o azylu] či neposkytnutí služeb v azylovém zařízení [§ 42 odst. 7 písm. b) zákona o azylu]. S ohledem na zásadu minimalizace údajů by se ze zpřístupnění informací rozhodně nemělo stát rutinní záležitost a k případnému odmítnutí poskytnutí dat by se nemělo automaticky přistupovat jako k nesoučinnosti s výše uvedenými právními následky.

Městský soud v Praze se stává bezpečnostním soudem

Městský soud v Praze se nově stane jediným soudem příslušným k rozhodování vybraných cizineckých i azylových věcí s bezpečnostním prvkem. Bude tak projednávat žaloby proti rozhodnutím rodinných příslušníků EU o neudělení krátkového víza z bezpečnostních důvodů, důvodů ohrožení veřejného pořádku a zařazení do informačního systému, žaloby proti rozhodnutím o správním vyhoštění z bezpečnostních důvodů a důvodů veřejného pořádku, pobytová rozhodnutí, vyjmenovaná v § 168 odst. 3 ZPC, i rozhodnutí týkající se vyloučení z mezinárodní ochrany či jejího odnětí.  Ačkoli je změna v důvodové zprávě odůvoděná právě bezpečnostním prvkem věcí, nutno podotknout, že odkaz na § 168 odst. 3, který upravuje nejenom bezpečnostní rozhodnutí, okruh věcí dále rozšiřuje. Současně se v těchto věcech zavádí senátní rozhodování.

Důvodová zpráva k tomu v obecné části pouze stručně uvádí, že „[n]avrhovaná právní úprava cílí zejména na zajištění větší předvídatelnosti rozhodnutí soudů v těchto složitých kauzách, kdy se obvykle jedná o osoby, které mohou představovat nebezpečí pro bezpečnost státu a veřejný pořádek”. U konkrétního bodu pak odkazuje pouze na povahu těchto věcí.  Nad rámec bezpečnostních věcí bude v souladu s § 32 zákona o azylu fakticky příslušný i pro rozhodnutí vydaná v rámci hraničního řízení. I když je zde právní úprava formulována obecněji (soud, kde byl žadatel hlášen k pobytu v den dokončení registrace), i podle důvodové zprávy to bude dopadat s ohledem na umístění tranzitního prostoru letiště výhradně na Městský soud v Praze.

Samotná skutečnost, že se některé agendy budou koncentrovat u jednoho soudu a fakticky se tak vytvoří určitá specializace, nemusí být problematická. Podobná varianta zavádění specializací by se ale měla dít systémově, s odpovídajícími organizačními opatřeními. Z důvodové zprávy není zřejmé, proč volba padla zrovna na Městský soud v Praze, ani proč se v těchto věcech vrací, v rozporu s dosavadními trendy, senátní rozhodování. Větší předvídatelnost má být patrně zaručena koncentrací na menší počet osob, což ale za a) u tak velkého soudu nemusí být naplněno, za b) může s sebou nést i negativní jevy spojené s jistou monopolizací této agendy. Samotné senátní rozhodování může  fungovat jako doplňující pojistka v těchto často právně i skutkově komplikovaných věcech. Není to ale důvod pro širší návrat k senátní podobě rozhodování? Proč se k němu vracíme pouze zde? Navrhované řešení nemusí být samo o sobě špatné, je ale škoda, že je přijímáno patrně bez širší analýzy (minimálně dopadů na nápad a délku řízení) a diskuse v podobě připomínkového řízení.

Na zavedení senátního rozhodování pak navazuje i navrhované rozšíření institutu nepřijatelnosti nejenom na samosoudcovké věci, ale i na tyto bezpečnostní věci, nově rozhodovaných senátem. Důvodová zpráva to odůvodňuje tím, že institut nepřijatelnosti se tak bude vztahovat na všechny cizinecké a azylové věci. Jedná se ale o další rozšíření nepřijatelnosti, poprvé mimo samosoudcovskou agendu. Doposud čitelná a srozumitelná (i když ne nerozporovatelná) linka pro uplatnění nepřijatelnosti u samosoudcovských agend tím padá. Jedná se tak o další značně nesystémový krok, který znovu otevírá diskusi, jak k nepřijatelnosti přistoupit v obecnější rovině (v tomto ohledu lze odkázat i na čerstvý článek Šimona Chvojky).

Soudní přezkum – zajištění

U soudního přezkumu zajištění dochází k dílčímu prodloužení lhůt pro předání spisu doplněním upřesnění, že se jedná o pracovní dny. Návrh na nařízení jednání může nově cizinec (pokud o tom byl poučen) podat pouze se žalobou a správní orgán pouze spolu s vyjádřením k žalobě. Dochází tak ke zpřísnění oproti předchozí lhůtě pro podání návrhu na ústní jednání do 5 dnů od podání žaloby. Zůstává zachována možnost soudu nařídit jednání, pokud o žalobě bez něj nelze rozhodnout. Tato právní úprava má patrně vést k zefektivnění a zrychlení řízení. S ohledem na možný zásah do ústavního práva být slyšen a problémy spojené s poskytováním právní pomoci v zařízeních, může ale paradoxně vést k častějšímu nařizování jednání ze strany soudů spíše „pro jistotu”. Současně nově nebude překážkou nepřítomnost právního zástupce při jednání. To může i s ohledem na dopady rozhodnutí do základních práv představovat zásah do práva na právní pomoc.

K dílčím změnám dochází u lhůt pro rozhodnutí soudu. Soudy nově rozhodnou ve lhůtě 7 pracovních dnů již od doručení žaloby, nikoli od doručení správního spisu soudu. To může být v praxi jen obtížně stihnutelná lhůta, pokud vezmeme do úvahy, že samotná policie spis předá do 5 pracovních dnů. Soudu tak zbydou pro rozhodnutí teoreticky dva dny. V praxi může lhůta uplynout, aniž by měl soud možnost reálně v ní rozhodnout. U nepropuštění ze zařízení je naopak lhůta pro rozhodnutí prodloužena ze 7 na 21 dnů. S ohledem na intenzitu zásahu do práv cizinců u zbavení svobody se prodloužení lhůty jeví ale jako problematické řešení a není zřejmé, proč k němu vůbec dochází.

Zásadní změnu pak představuje nové moderační právo soudu upravené v § 171d odst. 2, kde může soud namísto zrušení zkrátit dobu trvání zajištění, přičemž není vázán žalobními body. Toto ustanovení je sporné a může být kandidátem na předběžnou otázku. Jak podrobněji rozebírá Pavel Pořízek, Soudní dvůr umožňuje v případě určitých procesních pochybení  situaci „zhojit” a rozhodnutí o zajištění nezrušit. U hmotněprávních důvodů však ke stejným závěrům zatím nedospěl. V rozsudku Mahdi Soudní dvůr sice řekl, že soudní orgán musí být schopen nahradit svým vlastním rozhodnutím rozhodnutí orgánu, který nařídil počáteční zajištění a rozhodnout o možnosti nařídit náhradní opatření nebo propuštění dotčeného státního příslušníka (bod 62 rozsudku). To je motivováno snahou předejít situacím, kdy by cizinec zůstal zajištěn i po odpadnutí důvodů pro zajištění. To, zda lze ale posvětit rozhodnutí, které bylo původně stanoveno na excesivní dobu a neumožnit tak např. případné odškodnění, je otázkou. Ačkoli je podobná úvaha kompatibilní s principem plné jurisdikce, může být sporné, zda se může vlastní rozhodnutí soudu vztahovat i na „podržení” rozhodnutí, které by bylo jinak v části doby zajištění zcela nepřiměřené.

Dvojí práh hodnocení přiměřenosti zásahu do rodinného života u vyhoštění

Na první pohled nenápadnou změnu přináší nové znění § 119a, které rozlišuje situace, kdy nelze cizinci uložit správní vyhoštění z důvodu zásahu do soukromého a rodinného života. U případů, kdy bylo vyhoštění uloženo z důvodu ohrožení bezpečnosti či závažného narušení veřejného pořádku, by bylo možné od vyhoštění upustit jen tehdy, pokud by byl důsledkem zvláště nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. V ostatních případech by byla zachována možnost upustit od vyhoštění v případě pouhé nepřiměřenosti zásahu.

Toto stupňování přiměřenosti nicméně neodpovídá judikatuře ESLP, která stojí na komplexním a individuálním posouzení kritérií vymezených v rozsudku Üner. Tam vymezených osm kritérií v podstatě poměřuje povahu a závěžnost spáchaného činu a aktuálnost hrozny, s mírou integrace a dopady do soukromého života. Závažnost spáchaného činu se tak stává relevantním práhem, ale legislativní zkratka v podobě automatického zvednutí práhu zásahu z nepřiměřeného na zvláště nepřiměřenou, jednoduše neodpovídá požadavkům plynoucím z judikatury ESLP.

Zákon o azylu

Ačkoli zákon o azylu prošel výraznými změnami s účinností od června 2026, bezpečnostní novela přináší celou řadu dalších – dílčích i výraznějších – změn. Mnohé z nich mají technický charakter, zpřesňují právní úpravu, či směřují ke zvýšení efektivity řízení, bez výraznějších negativních dopadů na práva žadatelů. Příkladem je souběžné doručení na e-mail či telefonní číslo, možnost provést některé úkony i bez přítomností právního zástupce, nedoručování usnesení o prodloužení řízení a možnost oznámit to jiným vhodným způsobem nebo vyrozumívání o některých rozhodnutích mezi správním orgánem a soudy.  Řada změn má ale mnohem zásadnější dopady nebo je dokonce v přímém rozporu s unijním právem (viz např. nově navržený zánik postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta se zánikem mezinárodní ochrany v § 53e). S ohledem na rozsah se nyní zaměříme pouze na vybrané změny, které mohou v praxi působit problémy.

Odkladný účinek

K zásadním změnám dochází u úpravy odkladného účinku. Nově § 32c upřesňuje náležitosti návrhu na přiznání odkladného účinku, kde musí být  uvedeny všechny skutečnosti, ze kterých plyne, že výkon či jiné právní následky rozhodnutí znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám a musí označit důkazy k jejich prokázání, pokud se nejedná o skutečnosti obecně známé či známé z úřední činnosti. To se váže k podmínkám přiznání odkladného účinku v § 32d, který se nicméně týká pouze rozhodnutí bez návrhu. O spornosti tohoto ustanovení již psal Martin Kopa. Pokud je  problematická samotná podmínka, je samozřejmě sporná i povinnost tvrdit skutečnosti a navrhnout důkazy k jejímu prokázání. Tím spíše, že na takto formulované odůvodnění má žalobce velmi omezený časový prostor, jelikož musí návrh podat souběžně se žalobou. Koncentrace souběhu s podáním žaloby a poměrně rozsáhlými požadavky na odůvodnění může být v praxi problematická. Uvedené požadavky na odůvodnění se navíc vztahují i na přiznání odkladného účinku u kasační stížnosti (§ 33n).

Právní úprava nově stanoví i to, že po uplynutí týdenní lhůty pro rozhodnutí nelze odkladný účinek přiznat (§ 32d odst. 1). Martin Kopa již uvedl, proč je lhůta, na kterou se za určitých okolností váže právo setrvat na území, problematická. Tím spíše je problematické, pokud by uplynutím lhůty zaniklo právo přiznat odkladný účinek i bez návrhu. Procedurální nařízení totiž žádné časové omezení pro ex offo přiznání odkladného účinku nemá. Nezbytnost přiznat odkladný účinek lze předpokládat tam, kde je možné ohrožení principu non-refoulement. Limitování této možnosti tak krátkým časovým obdobním jde zcela proti této zásadě i proti kvalifikačnímu nařízení.

Lhůty pro rozhodnutí soudů

Dochází rovněž k dílčímu zpřísnění lhůt pro rozhodování soudů. Jednak se rozšiřuje okruh rozhodnutí, na které mají soudy 4 měsíce [§ 33f odst. 1 písm. b) návrhu]. Další zpřísnění lhůt pak čeká NSS, který by měl nově ve věcech vyloučení z mezinárodní ochrany či jejího odnětí rozhodovat do 3 měsíců (§ 33o). To podle důvodové zprávy odpovídá zájmu státu na rychlém projednání. Lhůty samy o sobě problematické být nemusí. Není však zcela šťastné, že jsou zpřísňovány, aniž by soudy vůbec měly šanci otestovat, jak se zalhůtování účinné od června 2026 v jejich činnosti projeví. Současně jsou otázky vyloučení z ochrany či odnětí ochrany často právně i skutkově náročné, zavedení relativně krátké lhůty pro NSS tak může být problematické.

Zajištění žadatelů

K několika změnám dochází u právní úpravy zajištění žadatelů. Od účinnosti novely 314/2025 Sb. je možné za určitých okolností zajistit rodiče nezletilého dítěte. Nyní na to navazuje, analogicky k úpravě v zákonu o pobytu cizinců, oprávnění ubytovat v zařízení pro zajištění i nezletilého cizince (viz § 46a odst. 3). Je potřeba zdůraznit, že i ubytování v zařízení představuje fakticky zajištění a s ohledem na mezinárodní standardy, které podrobněji popisují např. Zuzana Pavelková či Tomáš Svoboda, je potřeba směřovat k co restriktivnějšímu uplatnění této právní úpravy.

Obdobně jako u zákona o pobytu cizinců dochází k úpravě lhůt pro rozhodnutí soudu. U zajištění podle zákona o azylu je standardně lhůta pro rozhodnutí soudu nastavena na 15 dnů, s možností prodloužení na 21 dnů. Poměrně výrazné prodloužení ve srovnání se zákonem o pobytu cizinců je přitom nesystémové a ničím neopodstatněné. Ve vztahu k úpravě nařízení jednání je možné odkázat na výhrady uvedené výše u zákona o pobytu cizinců.

Vyloučení z poskytování informací

Poměrně nenápadná změna se pak týká posílení ochrany informací týkajících se řízení. Podle § 56 odst. 2 nebudou podle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytovány dokumenty ani informace obsažené ve spise, týkající se účastníka řízení, azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany, které byly vedeny nebo jsou vedené v řízeních podle tohoto zákona. Širší míra ochrany informací o žadatelích ve vztahu k možnému informování původců pronásledování je žádoucím cílem. Toto nenápadné ustanovení ale může mít důsledky na vnější kontrolu. Ani doposud nemohly být sdělovány informace týkající se řízení podle tohoto zákona, žadatelů a držitelů mezinárodní ochrany. Pokud bude předmětné ustanovení vykládáno široce a dopadne např. i zprávy o zemi původu zpracované ministerstvem, může to bránit vnější kontrole, realizaci výzkumu apod. Obdobně formulované plošné omezení je problematické a dané ustanovení by mělo být uplatňováno opravdu pouze na ty dokumenty či informace, které se přímo týkají účastníků a držitelů mezinárodní ochrany a jejich zveřejnění by je mohlo ohrozit. Nemělo by tedy dopadat na informace obecnějšího charakteru, které jsou vedeny ve spise, nemají ale vazbu na individuální informace o žadatelích.

Závěrem

Bezpečnostní novela je nyní v Poslanecké sněmovně, kdy ještě může dojít ke změnám prostřednictvím pozměňovacích návrhů. Bez ohledu na konkrétní výhrady, které ještě mohou být teoreticky reflektovány v legislativním procesu, je novela spojena se dvěma dlouhodobějšími problémy: obcházením odborné debaty v rámci standardního připomínkového řízení a nesystémovostí některých změn.

To lze ilustrovat jak na zásazích do příslušnosti a faktickém vytváření specializace bez jejího koncepčního uchopení, tak na opětovné novele zákona o azylu. Ta přichází v době, kdy předchozí úprava – účinná od června 2026 – ještě ani nestihla „vychladnout“ a vžít se do praxe. Ačkoli některé aspekty novely bezpochyby odpovídají politické volbě a na navržených změnách by připomínkové řízení nic nezměnilo, u řady jiných mohla odborná diskuse pomoci problematická místa včas identifikovat. Předešlo by se tak jak nesystémovým krokům, tak aplikačním komplikacím či rozporům s unijním právem a mezinárodními závazky.