Relevantní judikatura SDEU před Hardekerem

Navazuji na svůj komentář k rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-150/2025 Aroja. SDEU v něm uvedl, že pokud jsou v době soudního přezkumu prodloužení zajištění nad 180 dnů splněny hmotněprávní podmínky zajištění, nemá okolnost, že tento přezkum nebyl proveden včas (co nejdříve, viz bod 89 rozsudku), za následek propuštění zajištěného cizince (body 90–100). SDEU však evidentně počítá se situací, že v mezidobí, kdy uplynulo 180 dnů od započetí zajištění do provedení opožděného přezkumu prodloužení zajištění, byly splněny hmotněprávní podmínky pro prodloužení zajištění stanovené v čl. 15 odst. 6 návratové směrnice. To plyne z bodu 98 rozsudku. V situaci, kdy pozdní soudní přezkum rozhodnutí o prodloužení zajištění „nemá žádný dopad na toto rozhodnutí a zajištění nadále splňuje hmotněprávní podmínky stanovené v článku 15 směrnice 2008/115“, by ukončení zajištění „mohlo narušit užitečný účinek“ návratové směrnice (důraz doplněn).

SDEU v rozsudku Aroja navázal na svůj dřívější rozsudek ve věci C-383/13 G. a R. V něm uvedl, že porušení procesního práva cizince být při prodloužení zajištění vyslechnut nevede automaticky k jeho propuštění, pokud jsou splněny věcné podmínky pro zajištění v čl. 15 návratové směrnice. Vnitrostátní soud může zrušit rozhodnutí o prodloužení zajištění „pouze v případě, že má s ohledem na všechny skutkové a právní okolnosti každého konkrétního případu za to, že toto porušení skutečně zbavilo tu osobu, která jej uplatňuje, možnosti lépe uplatnit její obhajobu v natolik značném rozsahu, že toto správní řízení bývalo mohlo dospět k jinému výsledku“ (bod 45 rozsudku).

V obou případech se jednalo o situace, ve kterých došlo k porušení procesních práv cizinců. To nevede k ukončení zajištění, pokud jsou splněny věcné, hmotněprávní podmínky pro (prodloužení) zajištění v čl. 15 návratové směrnice. To dává logiku s ohledem na cíl návratové směrnice, kterým je provést vyhoštění cizince s neoprávněným pobytem v co nejkratší době. Naopak, pokud by jakékoli porušení procesního práva vedlo automaticky ke zrušení rozhodnutí o zajištění, přestože hmotněprávní podmínky pro zajištění v čl. 15 návratové směrnice budou naplněny, došlo by k narušení užitečného účinku této směrnice (bod 41 rozsudku ve věci C-383/13).

Zmiňme v daných souvislostech ještě rozsudek ve věci C-387/24 Bouskoura. SDEU v něm reagoval na situaci, kdy byl cizinec nejdříve zajištěn podle nařízení Dublin III. Poté, co se toto zajištění stalo nezákonným, měl nizozemský státní tajemník 48 hodin na vydání druhého zajišťovacího opatření na jiném právním základě. Vydal ho však až po 72 hodinách. 24 hodin tak byl cizinec zajištěn nezákonně. A za takových skutkových okolností (nezákonné zajištění trvající jeden jediný den) měl předkládající soud v Haagu za to, že by měl být cizinec propuštěn, protože zajištění bylo v minulosti nezákonné. Zaplacení náhrady újmy za jeden den nezákonného zajištění podle něj nestačilo. Pouze okamžité propuštění mohlo zajistit ochranu práva na účinnou soudní ochranu (body 26–28 rozsudku). Tyto úvahy předkládajícího soudu považuji za důležité ve srovnání s možnými důsledky závěru, k němuž dospěl SDEU v bodu 76 rozsudku ve věci C-182/26 Hardeker, k jehož analýze se dostanu za chvíli. SDEU nebyl v případu Bouskoura tak „útlocitný“ jako předkládající soud. Dospěl k závěru, že pokud je druhé zajištění v souladu s čl. 15 návratové směrnice, nemá předchozí nezákonné zajištění podle nařízení Dublin III za následek okamžité propuštění cizince. Každé ze zajištění se řídí odlišnými pravidly. Ani z tohoto rozsudku nelze dovodit, že by SDEU posvětil předchozí nezákonné zajištění v případě, že hmotněprávní podmínky byly splněny až v době soudního přezkumu.

K rozsudku ve věci C-182/26 Hardeker

Upozornily na něj stručně už Alžbeta Králová a Veronika Víchová v judikatorním updatu za červen 2026. V tomto případě nizozemské orgány vydaly rozhodnutí o navrácení cizince, v němž kvůli neprokázané zemi původu uvedly hned tři potenciální cílové země (Maroko, Alžírsko a Libyi), a následně jej zajistily. Cizinec napadl zákonnost samotného zajištění s argumentem, že správní orgán při vydání rozhodnutí o navrácení ani při rozhodnutí o zajištění řádně nezkoumal, zda mu v těchto zemích nehrozí mučení či nelidské zacházení.

SDEU v rozsudku vyložil, že rozhodnutí o navrácení může uvádět za splnění určitých podmínek vícero zemí návratu (bod 77 a násl.). To nepovažuji za nic kontroverzního. Co mě však zarazilo, je vyjádření soudu v bodu 76 rozsudku. S odkazem na analogické použití rozsudku ve věci Aroja uvedl: „Samotná skutečnost, že správní orgán při přijetí zajišťovacího opatření nezohlednil zásadu nenavracení, tedy nevede automaticky k okamžitému propuštění dotyčné osoby, pokud by soudní orgán příslušný k přezkumu zajištění nebo trvání zajištění neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země dospěl na základě vlastního samostatného a nezávislého posouzení k závěru, že zásada zákazu navracení nebrání takovému zajištění za účelem jeho vyhoštění.“ SDEU navíc již předtím dospěl k závěru, že vnitrostátní soud, který přezkoumává zákonnost zajištění, není povinen zkoumat, zda správní orgán při přijetí rozhodnutí o navrácení zohlednil zásadu nenavracení (body 61–64 rozsudku).

Jak si tuto úvahu vyložit? SDEU nevadí (čtu správně?), že při přijetí rozhodnutí o zajištění správní orgán nezohlednil zásadu nenavracení? To je přece rozdíl oproti procesnímu pochybení (Aroja, C-383/13), které nemá vliv na zákonnost zajištění. Pokud nelze rozhodnutí o navrácení kvůli porušení zásady nenavracení vykonat, nelze ho vůbec vydat. Soulad se zásadou nenavracení není procesním právem. Je klíčovou hmotněprávní podmínkou pro vydání samotného rozhodnutí o navrácení. Zohlednění zásady nenavracení hraje zásadní roli i v dalších fázích řízení o navrácení. Vyhoštění musí být odloženo, pokud by vedlo k porušení zásady nenavracení [čl. 9 odst. 1 písm. a) návratové směrnice]. V takovém případě nemůže být cizinec ani zajištěn. A pokud by skutečná hrozba porušení zásady nenavracení nastala v průběhu zajištění, cizinec musí být okamžitě propuštěn (viz čl. 15 odst. 4 návratové směrnice a např. body 54–76 rozsudku SDEU ve věci C-313/25 Adrar).

Dva možné výklady toho, co řekl SDEU

Nejdříve připomeňme základní východiska. Zajištění představuje závažný zásah do práva na svobodu zakotveného v čl. 6 Listiny základních práv EU (Listina), resp. čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Cizinec se musí trvale zdržovat v omezeném a uzavřeném prostoru. Je oddělen od zbytku obyvatelstva a zbaven svobody pohybu. Zajištění nemá žádný sankční účel. Má pouze zajistit účinnost řízení o navrácení. Pravomoc vnitrostátních orgánů zajistit cizince je striktně omezena. Vyžaduje zvážení tzv. alternativ k detenci jako mírnějšího opatření (viz z mnoha rozsudků např. body 48–53 rozsudku ve věci Adrar).

První možný výklad

Podle prvního možného výkladu postačuje, pokud jsou splněny hmotněprávní podmínky zajištění v době soudního přezkumu. Předchozí nezákonnost zajištění nevadí. Takovému výkladu může nasvědčovat názor SDEU, podle něhož nemusí vnitrostátní soud při přezkumu zajištění zkoumat, zda správní orgány dodržely zásadu nenavracení při vydání rozhodnutí o zajištění (bod 76), resp. při vydání předchozího rozhodnutí o navrácení (body 61–64).

Takový výklad je neakceptovatelný. Ad absurdum by bylo možné zvažovat, že není nutné trvat ani na dodržení ostatních hmotněprávních podmínek pro zajištění v čl. 15 odst. 1. Nevadí, pokud správní orgán při vydání rozhodnutí o zajištění nezvážil alternativu k detenci. Nevadí, pokud v této době nehrozilo nebezpečí skrývání se. A tak bychom mohli pokračovat. Dovedeno do úplné absurdnosti, v době přijetí rozhodnutí by nemusela být splněna žádná z hmotněprávních podmínek pro zajištění v čl. 15 návratové směrnice. Postačí, pokud jsou splněny v době soudního přezkumu. Ale jaká je v takovém případě účinnost soudního přezkumu? Kdy povede nezákonnost předchozího zajištění k ukončení zajištění? Pokud bychom přijali uvedený výklad, tak se obávám, že nikdy. To je popření práva na účinnou soudní ochranu, zakotveného v čl. 47 Listiny a čl. 15 odst. 4 a 5 návratové směrnice.

Další argument, který svědčí proti uvedenému výkladu. Ve správním soudnictví platí až na výjimky pravidlo, že soudy přezkoumávají zákonnost napadeného správního rozhodnutí k době jeho vydání (§ 75 odst. 1 soudního řádu správního). Použijme (hypoteticky, viz argumentace níže) toto pravidlo i na soudní přezkum zajištění. Pokud by správní orgán opomněl při přijetí rozhodnutí o zajištění zásadu nenavracení zohlednit (v odůvodnění rozhodnutí by např. chyběla argumentace, že cizinci v zemi původu mučení nehrozí), musel by soud správní rozhodnutí o zajištění zrušit. Soulad se zásadou nenavracení je jednou ze zásadních hmotněprávních podmínek pro to, aby bylo zajištění zákonné.

U soudního přezkumu zajištění však pravidlo fixace přezkumu k právnímu a skutkovému stavu v době rozhodování správního orgánu neplatí. Došlo k jeho prolomení. S ohledem na závažnost zásahu do práva na osobní svobodu a kvůli dodržení zásady nenavracení musí správní soudy provést samostatné a nezávislé ex nunc posouzení, zda nepovede vyhoštění cizince k porušení uvedené zásady (typicky, zda mu v zemi původu nehrozí pronásledování či mučení). Pokud by mělo platit pravidlo, že postačí splnění hmotněprávních podmínek (včetně souladu se zásadou nenavracení) pouze v době soudního přezkumu, a že jejich splnění v době přijetí rozhodnutí správního orgánu o zajištění je irelevantní, popírá to smysl prolomení uvedeného pravidla. Tím je ochránit cizince před jakoukoli změnou okolností, v jejímž důsledku by mohl být v zemi původu vystaven skutečnému riziku pronásledování či mučení, ke které mohlo dojít od přijetí rozhodnutí o vyhoštění, resp. zajištění. Proto ta zvýšená ochrana. Ale přece nemůže mít za následek, že případná nezákonnost správního rozhodnutí o zajištění (resp. nesplnění všech požadovaných hmotněprávních podmínek) nebude sankcionována pouze z toho důvodu, že v době soudního přezkumu již vyhoštění cizince zásadu nenavracení porušovat nebude. V takovém případě se zajištěný cizinec nachází ve slabším postavení ve srovnání s „běžným“, „nechráněným“ žalobcem, jehož žalobu bude správní soud posuzovat striktně podle § 75 odst. 1 s. ř. s.

Již v rozsudku ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid SDEU uvedl, že vnitrostátní soud musí při přezkumu zajištění z moci úřední zohlednit všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, aby ověřil zákonnost takového opatření. Jinými slovy, musí přihlížet i k těm vadám a nezákonnostem, které zajištěný cizinec nenamítal (z domácí judikatury viz např. rozsudek NSS sp. zn. 5 Azs 96/2021, body 43, 44). V rozsudku ve věci Adrar doplnil, že při přezkumu zákonnosti zajištění musí soud z moci úřední zkoumat, zda vyhoštění nebrání zásada nenavracení, popř. zda by vyhoštění nebylo v rozporu s nejvlastnějším (nejlepším) zájmem dítěte či právem na ochranu rodinného života. Pokud by tomu tak bylo, musí zajištěného cizince okamžitě propustit (bod 73). Požadavek na ex nunc posouzení zásady nenavracení při přezkumu zajišťovacího opatření ostatně potvrdil SDEU i v samotném rozsudku ve věci Hardeker (body 63, 71–75).

Nepřijatelné důsledky prvního výkladu na konkrétním případu

Představme si neoprávněně pobývajícího cizince na území ČR. Cizinecká policie ho zadrží a vydá mu rozhodnutí o správním vyhoštění. Zároveň ho na dva měsíce zajistí v zařízení pro zajištění cizinců (ZZC). V obou řízeních bude cizinec namítat, že mu v zemi původu v důsledku ozbrojeného konfliktu hrozí nelidské zacházení. Cizinecká policie, resp. v řízení o vyhoštění odbor azylové a migrační politiky, který vydává závazné stanovisko, v žádném z uvedených řízení úvahu, zda cizinci v zemi původu uvedené jednání hrozí, neprovede. Nenajdeme ji ani v rozhodnutí o vyhoštění ani v rozhodnutí o zajištění. Fakticky bude situace taková, že v případě vyhoštění mu skutečné riziko, že bude v zemi původu nelidskému zacházení vystaven, hrozí. Žalobu proti rozhodnutí o zajištění podá třináctý den od doby, kdy byl zajištěn. Soud o ní rozhodne dvacátý druhý den. V mezidobí dojde dvacátý den k dramatické změně situace v zemi původu. V době soudního přezkumu už mu v zemi původu nelidské zacházení nehrozí. Po dobu dvaceti dnů však nebylo možné cizince vyhostit, protože by tím došlo k porušení zásady nenavracení.

Připustit výklad, podle něhož by nezákonnost předchozího zajištění zhojila okolnost, že v okamžiku soudního přezkumu budou hmotněprávní podmínky zajištění splněny, přestože nebyly splněny v okamžiku přijetí rozhodnutí o zajištění cizineckou policí a po dobu dalších 20 dnů, popírá výše popsanou zvýšenou soudní ochranu zajištěných cizinců. Takový výklad by vedl do značné míry k vyprázdnění práva na účinnou soudní ochranu. Cizinec by nebyl schopen se před soudem domoci konstatování nezákonnosti zajištění, přestože samotné rozhodnutí o zajištění a držení cizince dvacet dnů v ZZC bylo nezákonné. Jde totiž o to, že při přijetí uvedeného výkladu by musel soud žalobu cizince zamítnout a potvrdit rozhodnutí cizinecké policie o zajištění.

Cizinec by nemohl dosáhnout náhrady újmy za nezákonné zajištění. Zrušující rozsudek soudu, který by konstatoval nezákonnost správního rozhodnutí o zajištění a držení v ZZC, nebude existovat. Maximálně lze uvažovat o tom, že úvahy o nezákonnosti zajištění a držení v zařízení se objeví v odůvodnění rozsudku soudu, který bude přezkoumávat zajištění. Domoci se však v takovém případě reálně náhrady újmy považuji za iluzorní.

Jak to bude se započítáváním dvaceti dnů „nezákonného“ zajištění do maximální doby trvání zajištění stanovené v čl. 15 odst. 6 návratové směrnice? Představa, že by se mohlo do uvedené doby započítat i nezákonné zajištění, zní naprosto nepatřičně, absurdně. Avšak, stejně jako u případného domáhání se náhrady újmy nebude existovat zrušující rozsudek soudu, který by konstatoval nezákonnost zajištění. Úvahy ohledně délky nezákonného zajištění se mohou objevit pouze v odůvodnění rozsudku, kterým soud žalobu zamítne. Pokud bychom přijali první výklad, bude záležet na tom, zda soud v odůvodnění uvedeného rozsudku délku nezákonného zajištění dostatečně přesně vymezí, popíše.

První výklad vede k nepřijatelným důsledkům. Musím ho odmítnout.

Druhý možný výklad

Připomeňme, podle SDEU nezohlednění zásady nenavracení správním orgánem při zajištění cizince „nevede automaticky k okamžitému propuštění dotyčné osoby“. A to v situaci, kdy vnitrostátní soud dospěje „na základě vlastního samostatného a nezávislého posouzení“ k závěru, že zásada nenavracení takovému zajištění za účelem vyhoštění nebrání. Přemýšlím, zda SDEU učinil v bodu 76 vědomý, promyšlený posun. V předchozích pasážích totiž hovoří o tom, že soudní orgán přezkoumávající zajištění nemusí zkoumat, zda správní orgán zohlednil zásadu nenavracení při přijetí rozhodnutí o navrácení (viz body 61–64 rozsudku). Nikoli tedy při přijetí rozhodnutí o zajištění. Zmínka o tomto rozhodnutí se objevuje až v bodu 76. Odkaz na analogické použití rozsudku Aroja, který se týkal zajištění, svědčí o vědomém posunu.

Pro pochopení úvahy, kterou SDEU v bodu 76 rozsudku Hardecker učinil, jsou stěžejní skutkové okolnosti tohoto případu. Šlo o cizince, který v minulosti žádal neúspěšně o mezinárodní ochranu v několika členských státech. Postupně uváděl tři možné cílové země návratu, které byly následně uvedeny v rozhodnutí o navrácení. Uvedení vícero cílových zemí SDEU posvětil, pokud nedostatečná spolupráce cizince ztěžuje či dokonce znemožňuje určení jedné cílové země. S odkazem na stanovisko generálního advokáta uvedl, že uvedení každé potenciální cílové země musí být náležitě odůvodněno (bod 88). Zajištění bude zákonné, pokud se ukáže, že bude existovat reálný předpoklad vyhoštění cizince v souladu se zásadou nenavracení alespoň do jedné ze zemí uvedené v rozhodnutí o navrácení (body 87, 93 a 98 rozsudku). Zjistí-li soud, že žádná z cílových zemí tomuto požadavku nevyhovuje, musí cizince propustit na svobodu (bod 99 rozsudku).

SDEU tak reaguje na situaci, kdy má správní orgán z důvodu nespolupráce cizince při přijetí rozhodnutí o navrácení a následně zajištění jen omezenou možnost posoudit dodržení zásady nenavracení ve vztahu ke konkrétní zemi. Přesto mohu jeho závěr uvedený v bodu 76 rozsudku přijmout jedině za předpokladu, že zajištění splňovalo v době přijetí zajišťovacího opatření, a i poté do doby soudního přezkumu hmotněprávní podmínky stanovené čl. 15 návratové směrnice. Kromě jiného tedy i to, že realizaci vyhoštění nebránila zásada nenavracení. Pokud bylo v rozhodnutí o navrácení uvedeno vícero cílových zemí, tak alespoň do jedné z nich. Nezohlednění zásady nenavracení správním orgánem v takové situaci nevadí, protože fakticky byly všechny hmotněprávní podmínky pro zajištění včetně dodržení zásady nenavracení splněny (přinejmenším ve vztahu k jedné z více cílových zemí). Rovněž je pochopitelné, že v případech, kdy cizinec nespolupracuje a neposkytuje všechny relevantní informace o své osobní a rodinné situaci, bude posouzení zásady nenavracení omezeno na spolehlivé informace a bude mít „nutně obecnou povahu“ (body 100, 101 rozsudku).

Jsem si vědom toho, že tento výklad jde do určité míry proti tomu, co v bodu 76 uvedl sám SDEU. Tedy že nezohlednění zásady nenavracení při přijetí rozhodnutí o zajištění správním orgánem nevede automaticky k okamžitému propuštění cizince. Pokud bych přijal tento výklad bez doplněného požadavku na splnění všech hmotněprávních podmínek včetně souladu se zásadou nenavracení (případně alespoň ve vztahu k jedné z vícero cílových zemí) při přijetí rozhodnutí o zajištění a v době předcházející soudnímu přezkumu, povede to k nepřijatelným důsledkům. Ty jsem popsal výše u prvního z možných výkladů (nemožnost dovolat se nezákonného zajištění a částečné vyprázdnění práva na účinný soudní přezkum; nemožnost domoci se újmy za nezákonné zajištění; riziko započtení nezákonného zajištění do maximální doby zajištění).

Naopak, pokud vnitrostátní soud zjistí, že v době zajištění nebo kdykoli poté nebyly naplněny hmotněprávní podmínky zajištění, tedy např. pokud nebylo možné realizovat vyhoštění cizince, protože by tím došlo k porušení zásady nenavracení, musí být cizinec okamžitě propuštěn. A to přesto, že v době soudního přezkumu zajištění budou uvedené podmínky naplněny. To nevylučuje, že může být dotyčný cizinec následně znovu zajištěn na základě nového rozhodnutí, pokud budou naplněny hmotněprávní podmínky pro zajištění. Zároveň však nebude možné dobu nezákonného zajištění započítat do maximální doby zajištění podle čl. 15 odst. 6 návratové směrnice. A dotyčnému cizinci to rovněž umožní domoci se náhrady újmy, která mu vznikla z důvodu nezákonného zbavení svobody (bod 58 rozsudku ve věci Bouskoura nebo bod 73 stanoviska generálního advokáta A. Rantose v téže věci).

Jen takový výklad nepovede k vyprázdnění práva cizince na účinnou soudní ochranu před nezákonným zajištěním. Vlastně ho podpořil sám SDEU v bodu 55 rozsudku ve věci Hardeker. S odkazem na bod 54 předchozího rozsudku ve věci Adrar (který odkazuje na rozsudky ve věcech C-704/20 a C-39/21, a Bouskoura) uvedl: „Pokud se ukáže, že podmínky pro zákonnost zadržení stanovené v článku 15 směrnice 2008/115 nebyly nebo již nejsou splněny, musí být dotyčná osoba, jak výslovně uvádí zákonodárce Unie v čl. 15 odst. 2 čtvrtém pododstavci a odstavci 4 uvedené směrnice, neprodleně propuštěna“ (důraz doplněn). Rovněž počítá s tím, že vnitrostátní soud kromě vlastního ex nunc posouzení dodržení zásady nenavracení ověří i to, zda takové posouzení provedl správní orgán v rozhodnutí o zajištění (bod 75 rozsudku ve věci Hardecker s odkazem na bod 38 rozsudku ve věci C-156/23 Ararat).

Závěr

SDEU reagoval svým názorem vysloveným v bodu 76 rozsudku ve věci Hardeker na situaci, kdy nespolupráce cizince ztěžovala správnímu orgánu provést při vydání rozhodnutí o navrácení a zajištění efektivní posouzení zásady nenavracení. Připustil tak uvedení vícero cílových zemí. Přesto si nejsem jist, zda svoji úvahu domyslel do všech důsledků. Zda si byl vědom rozdílu mezi procesním pochybením, které nemá vliv na splnění hmotněprávních podmínek pro zajištění (Aroja, C-383/13) a tím, co řekl v rozsudku Hardeker. V něm uvedl, že nezohlednění zásady nenavracení správním orgánem při přijetí zajišťovacího opatření nevede k okamžitému propuštění zajištěného cizince, jestliže dodržení této zásady shledá soud v rámci soudního přezkumu zajištění. V okolnostech těchto dvou případů je ale zásadní rozdíl. Pokud není při vydání rozhodnutí o zajištění bezpečně zjištěno, že vyhoštění cizince nepovede k porušení zásady nenavracení, nejde o procesní pochybení. V takovém případě by k vydání rozhodnutí o zajištění vůbec nemělo dojít. Takové zajištění nemůže být zákonné, protože chybí jedna ze zásadních, neprominutelných hmotněprávních podmínek.

Aby závěr SDEU obstál, vyžaduje důležité doplnění. Dodržení zásady nenavracení jako jedné z hmotněprávních podmínek pro zajištění musí být splněno nejen v okamžiku soudního přezkumu. Ale i při přijetí zajišťovacího opatření správním orgánem, a i poté v době předcházející soudnímu přezkumu. V situaci, kdy cizinec nespolupracuje a ztěžuje posouzení zásady nenavracení, a příslušný orgán nebude mít dostatek spolehlivých informací, bude mít uvedené posouzení „nutně obecnou povahu“. Pokud bude připadat do úvahy vícero cílových zemí, musí být uvedený požadavek naplněn alespoň u jedné z nich.

Každopádně vyjádření SDEU považuji za ne úplně šťastné. Musíme mít na paměti, za jakých specifických okolností ho učinil (omezená možnost posouzení zásady nenavracení v důsledku nespolupráce cizince). Bez zohlednění kontextu může být totiž zneužito a vést k rozvolnění přísných podmínek, které musí být po celou dobu zajištění cizince splněny. Může vysílat správním orgánům, které přijímají rozhodnutí o navrácení a zajištění, nebezpečný signál. Když náhodou pominete zohlednit některou z podmínek zákonnosti zajištění, nemusí to vadit. V mezidobí se mohou změnit okolnosti. A vnitrostátnímu soudu bude stačit, když budou existovat v době, kdy bude zajištění přezkoumávat. Rovněž existuje riziko nadužívání cílových zemí. Když jich bude více, ono to nevadí. Stačí, když vyjde jedna z nich…

Takový výklad musím odmítnout. Zajištění je závažným zásahem do osobní svobody. Je nutné důsledně trvat na tom, že hmotněprávní podmínky pro zajištění musí být splněny jak v době přijetí rozhodnutí o zajištění, tak po celou dobu jeho trvání. A pokud se kdykoli ukáže, že některá z nich není naplněna, cizinec musí být okamžitě propuštěn. Typicky v situaci, kdy přestane existovat reálný předpoklad pro vyhoštění. Případná nespolupráce cizince nesmí být zneužívána. Uvedení více zemí návratu musí být u každé z nich odůvodněno. A i při vědomí případného omezeného rozsahu informací, které má příslušný orgán z důvodu nespolupráce cizince k dispozici, musí dojít ve vztahu ke každé z nich k posouzení (byť i omezené povahy) zásady nenavracení.