Judikaturní update – září 2026

ESLP

B. C. proti Itálii, č. 42909/23 (zajištění nezletilého žadatele o mezinárodní ochranu bez doprovodu)

Rozsudek ze začátku září ve věci B.C. proti Itálii se týkal nezletilého žadatele o mezinárodní ochranu bez doprovodu (původem z Pobřeží slonoviny), který byl po svém příjezdu umístěn do přijímacího střediska C.A.R.A. původně určeného pro dospělé. Stěžovatel zde strávil zhruba dva a půl měsíce, přičemž středisko kvůli vysokým zdem a přítomnosti vojáků fungovalo v režimu de facto detence a nezletilý jej nemohl opustit. Namítal proto porušení článku 5 Úmluvy kvůli svévolnému zajištění a nemožnosti soudního přezkumu, a dále porušení článku 3  kvůli nevyhovujícím materiálním podmínkám.

ESLP na podvozku starších rozsudků vůči Itálii vyhověl stížnosti na poli článku 5 Úmluvy. Konstatoval, že italské úřady stěžovatele umístily do střediska a znemožnily mu jej opustit bez jakéhokoliv jasného a dostupného právního základu či odůvodněného rozhodnutí. Vzhledem k této svévolnosti (a faktu, že řádný opatrovník byl jmenován až mnohem později) nemohl být stěžovatel náležitě informován o právních důvodech svého zadržení, čímž mu bylo zcela znemožněno napadnout zákonnost této de facto detence před soudem. Soud tak shledal porušení čl. 5 odst. 1, 2 i 4 Úmluvy.

Námitku na poli článku 3 soud naopak odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Situace podle ESLP nedosáhla požadovaného prahu závažnosti pro konstatování nelidského zacházení. Materiální zabezpečení (hygiena, strava, oblečení) bylo podle důkazů dostatečné a navzdory personálním limitům střediska měl stěžovatel přístup k základní psychologické podpoře i jazykovým kurzům. Některé námitky pak byly mezi stranami sporné, nebo nebyly dostatečně podložené.

A. A. proti Nizozemsku, č. 7481/23 (zamítnutí sloučení rodiny s dětmi z polygamního manželství )

V rozsudku A.A. proti Nizozemsku se ESLP zabýval limity práva na sloučení rodiny u osob s azylem v případě polygamních manželství. Stěžovatel, jemenský uprchlík, požádal o sloučení rodiny pro své tři manželky a celkem třináct dětí. Nizozemské úřady vyhověly žádosti pouze ve vztahu k první manželce a jejím osmi dětem; žádost ohledně pěti dětí z druhého a třetího manželství zamítly s odkazem na ochranu veřejného pořádku, jelikož nizozemské právo (ani směrnice o právu na sloučení rodiny) polygamii neuznává. Stěžovatel namítal porušení článku 8 Úmluvy s tím, že úřady nezohlednily nejlepší zájem dětí, azylový kontext a situaci dětí, které žily v Turecku, kde měly přechodný pobyt.

ESLP konstatoval, že k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. Soud sice uznal, že i mezi stěžovatelem a dětmi z dalších manželství existuje rodinný život, avšak zdůraznil široký prostor pro uvážení členských států, podpořený silným evropským konsenzem ohledně zákazu polygamie. Stát nemá v rámci své imigrační politiky povinnost plně uznávat uspořádání, která jsou v příkrém rozporu s jeho vlastním právním řádem a veřejným pořádkem. Stěžovatel navíc nevyužil možnosti nabídnuté úřady svá další manželství formálně rozvést (což by sloučení s dětmi legálně umožnilo) a rozhodl se udržet všechna tři manželství s plným vědomím právních následků.

Soud konstatoval, že nizozemské orgány dostatečně vyvážily dotčené zájmy, a to rodinný život stěžovatele a veřejný zájem na zákazu polygamie. Soud rovněž zvážil, že děti nepobývají v Jemenu, kde jim podle stěžovatele hrozí nebezpečí, ale v Turecku, kde mají přechodný pobyt, přístup ke vzdělávání i zdravotním službám. Navíc z ničeho neplyne, že by stěžovatel nemohl s rodinou udržovat kontakt.  Soud závěrem konstatoval, že nejlepší zájem dítěte jakéhokoliv věku nemůže představovat nezpochybnitelné hledisko vyžadující přijetí všech dětí, pro které by bylo lepší žít ve smluvním státě.

A. M. a ostatní proti Řecku , č. 11022/17 (materiální podmínky v řeckých táborech Ritsona a Moria)

Rozsudek ve věci A.M. a ostatní proti Řecku spojuje čtyři stížnosti žadatelů o azyl, kteří namítali porušení článku 3 Úmluvy (zákaz nelidského či ponižujícího zacházení) kvůli extrémně špatným přijímacím a životním podmínkám v řeckých uprchlických zařízeních. Stěžovatelé pobývali mimo jiné v táborech Ritsona a v přijímacím a identifikačním středisku Moria na ostrově Lesbos. Řecká vláda se bránila zejména námitkou nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, kterou však soud odmítl. Vláda nedokázala identifikovat žádný specifický a efektivní opravný prostředek, který by v praxi umožňoval napadnout selhání státu při zajišťování adekvátních přijímacích podmínek.

ESLP část stížností (týkající se jiných zařízení, např. hotelu v Isthmii či tábora Nea Kavala, nebo údajného neposkytnutí zdravotní péče) odmítl pro nedostatečné podložení důkazy či kvůli zmeškání šestiměsíční lhůty. Ve vztahu k pobytu stěžovatelů v táborech Ritsona a Moria však ESLP dospěl k závěru, že k porušení článku 3 Úmluvy došlo. Soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu (především rozsudek M.S.S. proti Belgii a Řecku) zopakoval, že žadatelé o azyl představují obzvláště zranitelnou skupinu vyžadující zvláštní ochranu a stát má absolutní povinnost zajistit jim podmínky slučitelné s lidskou důstojností. Konkrétní problematické aspekty podrobněji uvádí ESLP v přehledné tabulce doprovázející rozsudek. Zohlednil přitom jak individuální okolnosti a mimořádnou zranitelnost u některých stěžovatelů (např. těžké postižení, infekční onemocnění, psychické trauma), tak extrémně špatné materiální zabezpečení v systémové rovině (chybějící přístup k vodě a kanalizaci, přelidnění, absenci vytápění, nemožnost využívat sanitární zařízení nebo kritický nedostatek lékařské péče).

SDEU

Rozsudek C-511/25 Prokoda (širší meze použití diskrečního ustanovení podle nařízení Dublin III)

Dne 24. září odpověděl Soudní dvůr na předběžnou otázku Nejvyššího správního soudu ohledně rozsahu aplikace diskrečního ustanovení podle nařízení Dublin III. Spor vyvstal na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra, které určilo Nizozemsko jako stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané ruským občanem. Vzhledem k tomu, že příslušnost nebylo možné určit podle standardních hierarchických kritérií (kapitola III nařízení), Ministerstvo aplikovalo zbytkové kritérium prvního státu, kde byla žádost podána (čl. 3 odst. 2). NSS se proto Soudního dvora dotázal, zda si Česká republika vůbec může atrahovat příslušnost k posouzení žádosti na základě diskrečního oprávnění (čl. 17 odst. 1 nařízení), když jazykový výklad tohoto ustanovení hovoří pouze o odchýlení se od standardních kritérií, nikoliv od těch zbytkových.

Soudní dvůr uznal jazykovou nejednoznačnost ustanovení. S přihlédnutím ke kontextu, cílům nařízení i historii vzniku ustanovení konstatoval, že znění „odchylně od čl. 3 odst. 1“ je pouze legislativním pozůstatkem z předchozího nařízení Dublin II. Unijní normotvůrce neměl v úmyslu omezit možnost členských států převzít posouzení žádosti z politických, humanitárních nebo praktických důvodů. Článek 3 nařízení tvoří ucelený soubor pravidel a bylo by nelogické umožnit státům využít diskreční pravomoc pouze u standardních kritérií, ale vyloučit ji v situacích, kdy je stát určen na základě zbytkového pravidla. Soudní dvůr tak uzavřel, že členský stát, který není podle kritérií uvedených v kapitole III příslušný, se může rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu i v případě, že byl členský stát příslušný k posouzení této žádosti určen podle zbytkového kritéria v čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce nařízení Dublin III.

Ačkoli se rozsudek vyjadřuje k již neúčinnému nařízení Dublin III, s ohledem na obdobně formulované diskreční ustanovení v čl. 35 nařízení o řízení azylu a migrace (AMMR), které se rovněž jazykově vztahuje pouze k prvnímu odstavci čl. 16, by měly být závěry Soudního dvora patrně relevantní i pro výklad nové právní úpravy.

Rozsudek C-249/25 Jilin (pozastavení vyřizování žádosti o mezinárodní ochranu)

Čínský státní příslušník přicestoval v březnu 2022 do Nizozemska s ukrajinskou manželkou a dítětem. V dubnu 2022 požádal o azyl. Nizozemské orgány posuzování žádosti pozastavily s tím, že stěžovatel spadá pod osobní rozsah dočasné ochrany. Žadatel se proti tomu bránil u soudu a ten nakonec podal předběžnou otázku. Ptal se, zda smí členský stát pozastavit vyřizování žádosti o mezinárodní ochranu po dobu trvání dočasné ochrany, a zda se pak nepočítají lhůty pro vydání rozhodnutí.

Věc navazuje na rozsudek Framholm, po kterém zůstala otevřená otázka, do jaké míry mohou státy vyřizování takových žádostí procesně upravit. Na rozdíl od Framholm zde orgány žádost neodmítly jako nepřípustnou, ale pozastavily její posuzování do skončení dočasné ochrany. SDEU poukázal na to, že směrnice o dočasné ochraně pozastavení neumožňuje. Možnost pozastavení byla sice obsažena v původním návrhu Komise, členské státy ji však do konečného znění nepřijaly, a nelze proto tvrdit, že byla zavedena implicitně. Normotvůrce naopak zamýšlel, aby řízení o mezinárodní ochraně probíhala souběžně s dočasnou ochranou. Plošné a automatické pozastavení navíc není nezbytné k dosažení cílů směrnice. Dočasná ochrana sice má předcházet přetížení azylových systémů, zároveň ale zachovává účinnou možnost získat po individuálním posouzení mezinárodní ochranu. Pozastavení by navíc mohlo vést k tomu, že by orgány po skončení dočasné ochrany musely najednou posoudit velké množství žádostí, takže by cíl předcházení přetížení nesplnilo.

Soudní dvůr uzavřel, že čl. 17 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně a článek 31 směrnice 2013/32 brání tomu, aby orgány členského státu automaticky pozastavily posuzování žádostí osob s dočasnou ochranou po dobu jejího trvání. Ve výjimečných případech však mohou příslušné orgány dočasně odložit posouzení některých žádostí i za cenu překročení lhůty, pokud je to důsledek opatření nezbytných k řešení objektivní nemožnosti lhůtu striktně dodržet a k zabránění přetížení systému, například postupným posuzováním nebo určením priorit. Podrobnější komentář k rozsudku je dostupný zde.

NSS

Rozsudek NSS ze dne 4. září 2026, čj. 8 Azs 67/2026-45 (nepřezkoumatelnost pro opomenutý důkaz a nevypořádané námitky)

NSS přezkoumával rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve věci žádosti o mezinárodní ochranu Kurda z Turecka. Stěžovatel argumentoval kombinací své kurdské národnosti, ateistického přesvědčení a členství v opoziční politické straně, přičemž k důkazu doložil rozsudek tureckého trestního soudu. Krajský soud jeho žalobu zamítl, aniž by se v odůvodnění jakkoli vyjádřil k navrženému rozsudku tureckého soudu nebo k námitkám diskriminace za ateismus a politickou příslušnost.

NSS rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že krajský soud zatížil řízení závažnou vadou nepřezkoumatelnosti. Dopustil se pochybení v podobě tzv. opomenutého důkazu, když se bez vysvětlení nevypořádal s předloženým listinným důkazem, a současně zcela přešel klíčovou žalobní argumentaci. NSS zdůraznil, že za takového stavu nelze provést věcné hodnocení kasačních námitek a krajský soud musí v novém řízení buď provést dokazování, nebo zdůvodnit jeho nadbytečnost.

Rozsudek NSS ze dne 11. září 2026, čj. 7 Azs 172/2025-28 (zrušení trvalého pobytu po vyhoštění v jiném členském státě EU)

NSS posuzoval výklad § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců v případě cizince, kterému bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu v ČR poté, co mu byl v Maďarsku uložen trest za spáchání trestného činu a vyhoštění. Stěžovatel namítal, že správní orgány i Městský soud v Praze měly zkoumat, zda jeho jednání představuje skutečné, dostatečně závažné a aktuální ohrožení veřejného pořádku ve smyslu unijní judikatury, a že rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje do jeho rodinného života v ČR.

NSS kasační stížnost zamítl.  Uvedl, že judikatura se tímto důvodem zrušení trvalého pobytu doposud nezabývala. Vysvětlil, že tento specifický důvod zrušení vychází z unijního principu vzájemného uznávání rozhodnutí o vyhoštění. Českým orgánům u tohoto konkrétního ustanovení nepřísluší přezkoumávat, zda cizinec představuje aktuální hrozbu pro veřejný pořádek, ani věcně přezkoumávat rozhodnutí jiného členského státu. Postačí ověřit samotnou existenci a právní moc maďarského rozhodnutí o vyhoštění. Otázkou přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života se soud i správní orgány zabývaly dostatečně.

Rozsudek NSS ze dne 11. září 2026, čj. 8 Azs 78/2026-83 (zrušení trvalého pobytu za drogovou trestnou činnost a posouzení aktuálnosti hrozby a zájmu dětí).

NSS se zabýval zákonností zrušení trvalého pobytu podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců po odsouzení cizince k 6 letům odnětí svobody a peněžitému trestu ve výši 1 500 000 Kč pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Stěžovatel namítal, že trest mu byl uložen pod spodní hranicí sazby, ve vězení se choval vzorně, je prvopachatelem a v ČR má rodinu s dvěma nezletilými dětmi.  Současně uvedl, že zrušení povolení k trvalému pobytu by mělo významný vliv na jeho rodinu a zároveň OAMP nevyhodnotil dopady takového rozhodnutí z hlediska délky trvání následku, neboť získání případného nového pobytového oprávnění by pro stěžovatele bylo velmi obtížné. Krajský soud v Plzni jeho žalobu zamítl. Vycházel z toho, že OAMP mohl odejmout cizinci, dlouhodobému rezidentu (ve smyslu směrnice 2003/109/ES), povolení k trvalému pobytu kvůli výhradě veřejného pořádku tehdy, pokud shledá, že jeho chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek, což se stalo.

NSS shledal, že OAMP nedostatečně odůvodnil svůj závěr o tom, že stěžovatel představuje jak aktuální, tak dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Rozsudek krajského soudu i rozhodnutí OAMP zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že při zrušení trvalého pobytu z důvodu trestní minulosti nestačí pouze poukázat na typovou závažnost spáchaného činu. Správní orgán je v souladu s unijním právem povinen posoudit, zda osobní chování cizince zakládá skutečné, dostatečně závažné a aktuální ohrožení veřejného pořádku v době rozhodování. OAMP pochybil, když zcela zapomněl vyhodnotit polehčující okolnosti (uložení trestu pod hranicí sazby, chování ve výkonu trestu). Aby mohl krajský soud řádně vyhodnotit přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele a poměřit, zda převažuje veřejný zájem na ukončení trvalého pobytu nad zachováním rodinného a soukromého života stěžovatele v podobě před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, je třeba posoudit nejprve otázku, zda a také v jaké míře stěžovatel představuje aktuální, skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. To však krajský soud dosud neučinil.

Rozsudek NSS ze dne 11. září 2026, čj. 7 Azs 118/2026-20 (zrušení registrace ke zvláštnímu dlouhodobému pobytu podle lex Ukrajina z důvodu bezpečnostní hrozby)

NSS přezkoumával postup Ministerstva vnitra, které cizinci zrušilo termín pro pořízení biometrických údajů a tím zanikla registrace k zvláštnímu dlouhodobému pobytu podle § 7t Lex Ukrajina. Důvodem bylo negativní stanovisko Policie ČR, podle něhož žadatel představuje hrozbu pro veřejný pořádek nebo bezpečnost státu z důvodu trestního stíhání za padělání veřejné listiny. Městský soud v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem zamítl. NSS kasační stížnost zamítl. Uvedl, že proces registrace ke zvláštnímu dlouhodobému pobytu je podle zákona zjednodušený, neformální a automatizovaný postup. Pokud Policie ČR sdělí negativní stanovisko, je ministerstvo tímto hodnocením vázáno a nemá povinnost jej věcně přezkoumávat ani žadateli sdělovat jeho podrobné odůvodnění. Postačuje, že konkrétní podklady a důvody policie předložila k přezkumu správnímu soudu, kde se s nimi stěžovatel mohl plně seznámit a polemizovat s nimi.

Rozsudek NSS ze dne 16. září 2026, čj. 22 Azs 162/2026-27 a čj. 22 Azs 160/2026-36 (ověření dostupnosti a účinnosti policie v zemi původu)

NSS posuzoval žádost o mezinárodní ochranu stěžovatelky z Turecka, která uváděla obavu z fyzického násilí a vyhrožování ze strany soukromé osoby. Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl s odůvodněním, že hrozba ze strany soukromých osob zakládá azyl pouze při neochotě či neschopnosti státu poskytnout ochranu, přičemž stěžovatelka se na tureckou policii s žádostí o pomoc neobrátila. NSS rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že závěr o povinnosti žadatele obrátit se na bezpečnostní složky v zemi původu nelze učinit bez řádného dokazování. Krajský soud je povinen v novém řízení nejprve doložit a doplnit informace o zemi původu týkající se reálného fungování policie v Turecku.  Ve spise byla pouze obecná informace o situaci v Turecku. Teprve na základě doplněného dokazování lze posoudit, zda byla tvrzení stěžovatelky o neúčinnosti či nedostupnosti policejní ochrany opodstatněná.

Rozsudek NSS ze dne 17. září 2026, čj. 1 Azs 85/2026-45 (zajištění cizince za účelem vyhoštění a reálnost jeho vyhoštění)

NSS přezkoumával zákonnost rozhodnutí o opětovném zajištění cizince za účelem vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců. Stěžovateli bylo v březnu 2025 uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku. V dubnu 2025 byl zajištěn za účelem správního vyhoštění. Následně neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany. V lednu 2026 byl znovu zajištěn a opět neúspěšně žádal o mezinárodní ochranu. V květnu 2026 byl opět zajištěn za účelem vyhoštění.  Proti tomu podal žalobu. Namítal, že realizace účelu zajištění, tedy jeho návrat do Ruska, není možná. Stěžovatel je opakovaně zajišťován, ale jelikož nedisponuje cestovním dokladem a ruské orgány odpírají konzulární součinnost, jeho vycestování není reálné. Městský soud v Praze jeho žalobu zamítl.

NSS rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Připomněl, že základní podmínkou zákonnosti zajištění je reálná možnost, že k vyhoštění v době trvání zajištění skutečně dojde. NSS opakovaně posuzoval situace, v nichž domovské státy odmítly poskytnout součinnost při vystavování náhradního cestovního dokladu cizinci (čj. 4 Azs 242/2016 - 24, obdobně ve vztahu k ruskému státnímu příslušníkovi čj. 1 Azs 62/2026 - 71). Pokud byl cizinec v minulosti opakovaně propuštěn pro nemožnost vyhoštění realizovat, musí správní orgány i soud velmi pečlivě zkoumat a přesvědčivě zdůvodnit, jaké nové okolnosti či posun nastaly, které činí vyhoštění v nynějším řízení reálným. Bez tohoto hodnocení je závěr o zákonnosti zajištění předčasný.

Rozsudek NSS ze dne 29. září 2026, čj. 5 Azs 12/2025-58 (později tvrzený důvod pronásledování ve vztahu k nucenému sňatku)

NSS zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a vrátil mu k dalšímu řízení případ ruské občanky ázerbájdžánské národnosti, které Ministerstvo vnitra odmítlo udělit mezinárodní ochranu. Žalobkyně svou žádost o azyl, podanou po ztrátě studentského víza, opírala o tři důvody: obavu z pronásledování pro své protirežimní postoje, podporu LGBT+ komunity a strach z nuceného sňatku a případného násilí ze strany svých muslimských příbuzných. Krajský soud původně žalobu zamítl s tím, že cizinka svá tvrzení nedoložila a její žádost je pouze účelovou snahou o legalizaci pobytu v ČR.

V otázce politických názorů a podpory LGBT+ neshledal NSS rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným. Ve vztahu k tvrzení ohledně nuceného sňatku tomu ale tak bylo. Aniž by NSS předjímal závěr o hodnověrnosti tvrzení, zdůraznil, že samotný fakt, že cizinec požádá o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy přijde o běžné oprávnění k pobytu, automaticky nevylučuje existenci oprávněného strachu z pronásledování. Ve spise nebylo ve vztahu k uvedenému důvodu dostatek podkladů. V takové situaci měl krajský soud možnost v tomto ohledu doplnit dokazování a potřebné informace zjistit tím, že by ve věci nařídil jednání, na kterém by se stěžovatelky dotázal na potřebné detaily jejího tvrzeného azylového příběhu a případně provedl k důkazu upřesňující a doplňující informace o zemi původu, které by si k tomuto účelu obstaral. To neudělal, bude to tak jeho úkolem nyní (po zrušení ze strany NSS).

Při přípravě prvotního konceptu shrnutí rozhodnutí byly využity nástroje Claude a Gemini. Výsledný text však prošel kompletní autorskou revizí a úpravami v návaznosti na vlastní čtení rozhodnutí.