Judikaturní update - červen 2026

ESLP

Suji proti Řecku, č. 13250/23

Sloučení rodiny u stateless uprchlíka

Stěžovatel, pan Suji, byl držitelem azylu bez státní příslušnosti původem z Myanmaru. V roce 2019 požádal o sloučení rodiny pro svou manželku a dvě nezletilé děti. Řecké úřady ho v roce 2021 vyzvaly k doložení cestovních dokladů a úředně ověřených rodinných dokladů. To ale bylo pro stěžovatele s ohledem na postavení osoby bez státní příslušnosti nesplnitelné. Jeho řízení tak bylo fakticky zablokováno a jelikož nedošlo k vydání rozhodnutí, neměl možnost se bránit. Ačkoli v listopadu 2023 řecké úřady postup přehodnotily, Soud konstatoval, že toto pozdní nápravné opatření nezhojilo předchozí nečinnost.

Soud rozhodl, že Řecko porušilo článek 8 Úmluvy (právo na rodinný život) i článek 13 (právo na účinný prostředek nápravy). V rozsudku zdůraznil, že uprchlíci a osoby bez státní příslušnosti nemohou být nuceni k „plnění nemožného“. Úřady dobře věděly, že stěžovatel je příslušníkem Rohingů a že je pro něj objektivně nemožné získat doklady. V takovém případě mají úřady procesní povinnost okamžitě aktivně vyhledávat alternativní řešení – například distanční pohovory, testy DNA či vydání náhradních cestovních dokladů (laissez-passer). Úřady rověž nezohlednily, že stěžovatel jako uprchlík neměl žádnou možnost sloučit se s rodinou v zemi původu; sloučení rodiny tak pro něj představovalo jedinou možnost, jak vést rodinný život. Řecké orgány tak nenalezly spravedlivou rovnováhu a procesní postup nevykazoval povinné záruky flexibility, rychlosti a účinnosti.

Rozsudek je významným krokem pro odbourávání formálních překážek při posuzování sloučení rodiny u uprchlíků a zdůrazňuje význam sloučení rodiny, které představuje pro uprchlíky v podstatě jediný způsob, jak vést rodinný život.

Společně s rozsudkem Suji vydal ve stejný den ESLP další dva rozsudky týkající se sloučení rodiny, a to Dotani proti Řecku,  č. 31077/23 a T. N. proti Řecku, č. 41855/23. Oba představují, stejně jako případ Suji, případ procesního selhání řeckých úřadů u žádostí o sloučení rodiny, kde Soud dospěl k závěru o porušení. V případě Dotani se jednalo o žádost afghánského státního příslušníka, kde řecké orgány odůvodňovaly svůj postoj neuznáním talibanského režimu, což fakticky zneplatňovalo všechny dokumenty, které orgány vydají. Toto s poukazem na doktrínu z věci Kypr proti Turecku, ESLP odmítl. I když politické rozhodnutí neudržovat diplomatické vztahy je legitimní, nepředstavuje výjimečnou okolnost, která by stát opravňovala k zásahu do práva na rodinný život. V případě T. N. se pak jednalo o příslušníka Burundi, kde Soud zkritizoval zjevnou rigiditu přístupu řeckých úřadů k řádně apostilovanému dokumentu, kde byly pouze dílčí formální nedostatky.

SDEU

Rozsudek Soudního dvora ve věci C-147/24 Safi, velký senát

Případ se týkal marocké státní příslušnice V, která v letech 1999–2014 pobývala ve Španělsku na základě práva pobytu odvozeného z výkonu ekonomické činnosti. Od roku 2014 žije v Nizozemsku s manželem (nizozemsko-marockým státním občanem) bez nizozemského povolení k pobytu. V roce 2015 se jim narodil syn, nizozemský občan, který od narození žije s oběma rodiči, nikdy nepobýval mimo Nizozemsko a má logopedické obtíže vyžadující docházku do speciální školy. Nizozemský orgán žádost V o odvozené právo pobytu podle čl. 20 SFEU zamítl s odůvodněním, že V (případně) stále disponuje právem pobytu ve Španělsku, kam ji dítě může doprovázet. Předkládající soud se ptal, zda takové zamítnutí obstojí bez předchozího posouzení dopadů přemístění dítěte na jeho rodinný život a nejlepší zájem.

Soudní dvůr rozhodl, že pokud V právo pobytu ve Španělsku pozbyla, musí jí být odvozené právo pobytu v Nizozemí přiznáno automaticky, neboť mezi ní a synem existuje vztah závislosti a odepření pobytu by dítě fakticky donutilo opustit území Unie. Pokud však V právo pobytu ve Španělsku stále má, tato okolnost sama o sobě vznik odvozeného práva pobytu nevylučuje. Zamítavé rozhodnutí totiž představuje uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, jelikož zasahuje do práva nezletilého občana Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Vnitrostátní orgán je proto povinen předem ověřit, zda by přemístění dítěte narušilo celistvost rodiny a možnost udržovat vztahy s oběma rodiči (čl. 7 Listiny) – zde s ohledem na riziko odloučení od otce, který by ve Španělsku pravděpodobně právo pobytu nezískal – a zda je takové přemístění v souladu s nejlepším zájmem dítěte (čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny), zejména s ohledem na jí vazbu na Nizozemí. Shledá-li vnitrostátní soud rozpor s těmito zájmy, musí být matce odvozené právo pobytu přiznáno bez ohledu na to, že (dosud) disponuje právem pobytu v jiném členském státě.

Rozsudek Soudní dvora ve věci C-440/25 Ebilum

Rozsudek upřesňuje rozsah soudního přezkumu v azylových věcech. Soud rozhodl, že vnitrostátní soud prvního stupně, který projednává žalobu proti zamítnutí mezinárodní ochrany, má v rámci povinnosti provést úplné a ex nunc posouzení pravomoc samostatně posoudit věrohodnost tvrzení žadatele a případně nahradit posouzení provedené správním orgánem. Státy nemohou tuto pravomoc omezit (např. vnitrostátní judikaturou či doktrínou procesní autonomie) a nutit soud, aby věc pouze vrátil správnímu orgánu k novému posouzení, pokud má sám k dispozici dostatek informací, a to včetně nových skutečností uplatněných až v řízení před soudem, ke kterým dostaly obě strany možnost se vyjádřit.

V otázce hmotněprávních podmínek přiznání postavení uprchlíka Soudní dvůr vyložil pojem „oprávněné obavy z pronásledování“. Soud konstatoval, že tento pojem vyžaduje existenci přiměřené pravděpodobnosti (či důvodného rizika), že žadatel bude po návratu do země původu skutečně pronásledován. Posouzení nesmí vycházet pouze ze subjektivního pocitu žadatele, ani z čistě matematického výpočtu pravděpodobnosti, nýbrž z individuálního, konkrétního a objektivního zhodnocení jeho osobní situace ve světle aktuálních a obecných informací o zemi původu.

Pro podrobnější analýzu rozsudku odkazujeme na analýzu na našem blogu zde. Z hlediska odůvodnění takřka totožný, avšak zaměřený jen na procesní část, je rozsudek ze stejného dne C-198/25 Quotal.

Rozsudek Soudního dvora ve věci C-182/26 PPU Hardeker

Soudní dvůr se v návaznosti na předběžnou otázku nizozemského soudu zabýval vztahem mezi zajištěním cizince za účelem vyhoštění a dodržením zásady non-refoulement, a to v situaci problematického zjišťování totožnosti. V posuzovaném případě nizozemské orgány vydaly rozhodnutí o navrácení cizince, v němž kvůli neprokázané zemi původu uvedly hned tři potenciální země původu (Maroko, Alžírsko a Libyi), a následně jej zajistily. Cizinec napadl zákonnost samotného zajištění s argumentem, že správní orgán při vydání rozhodnutí o navrácení ani při rozhodnutí o zajištění řádně nezkoumal, zda mu v těchto zemích nehrozí mučení či nelidské zacházení. Předkládací soud se proto Soudního dvora dotázal, v jakém rozsahu a k jakému okamžiku musí soud přezkoumávající zajištění tuto otázku posuzovat.

Soudní dvůr v první řadě objasnil kompetence soudu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí o navrácení. Konstatoval, že pokud rozhodnutí o navrácení nabylo právní moci, soud rozhodující o zákonnosti zajištění není povinen z úřední povinnosti přezkoumávat, zda byla zásada non-refoulement zohledněna již při přijímání tohoto původního rozhodnutí. Řízení o navrácení a řízení o zajištění mají odlišný předmět i podmínky. Návratová směrnice zároveň výslovně nezakazuje, aby v rozhodnutí o navrácení bylo uvedeno více potenciálních cílových zemí, pokud nedostatek součinnosti ze strany cizince znemožňuje určit jedinou zemi určení, a tato praxe naopak umožňuje efektivně zahájit nezbytné kroky k realizaci vyhoštění.

Soudní dvůr tedy uzavřel, že soud rozhodující o zákonnosti zajištění nemusí zkoumat, zda byl princip non-refoulement zohledněn při přijímání návratového rozhodnutí, a to ani pokud nebylo předmětem soudního přezkumu. I v případě nespolupráce cizince soud ale musí, a to i bez návrhu, na základě dostupných informací, přezkoumat zákonnost zajištění z hlediska zásady non-refoulement. Zásada je dodržena a zajištění je legitimní, pokud je návrat v souladu se zásadou možný alespoň u jedné z potenciálních zemí. Pokud tomu tak není, cizinec musí být propuštěn.

NSS

Rozsudek NSS ze dne 3. 6. 2026, čj. 22 Azs 58/2025-31 (posloupnost posuzování žádostí o azyl)

Nejvyšší správní soud připomněl logickou posloupnost posuzování žádosti o azyl, které má zahrnovat (1) zhodnocení hodnověrnosti, posouzení toho, (2) zda má žadatel odůvodněný strach z pronásledování, nebo zda mu tam hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, (3) případné hodnocení možné vnitřní ochrany a (4) případné zkoumání alternativy vnitřního přesídlení. Správní orgánu proto nelze vyčítat, pokud neposuzoval otázku vnitřní ochrany v situaci, kdy neshledal pronásledování z azylově relevantních důvodů. Problémem není ani to, že konstatoval existenci hrozby pronásledování, pokud toto není spojeno s azylově relevantními důvody. Nejvyšší správní soud tedy moderoval závěr o nepřezkoumatelnosti v situaci, kdy posuzování „padne“ na kroku, který předchází posouzení možnosti vnitřní ochrany.

Rozsudek NSS ze dne 3. 6. 2026, čj. 10 Azs 62/2026-35 (zásah soudu do správního uvážení policie)

Jádrem sporu bylo uložení správního vyhoštění a zákazu vstupu na území Evropské unie v délce dvanácti měsíců cizince, která po zamítnutí žádosti o pobyt vědomě a bez zdravotního pojištění pobývala v České republice neoprávněně po dobu deseti měsíců. Cizinka v průběhu odvolacího řízení dobrovolně vycestovala, což Městský soud v Praze označil za projev součinnosti a důvod pro zkrácení doby vycestování na polovinu. NSS ale tento rozsudek zrušil. Konstatoval, že městský soud nepřípustně překročil meze soudního přezkumu a nepřípustně zasáhl do správního uvážení.

Městský soud podle NSS upřednostnil jediné kritérium, a to dobrovolné vycestování žalobkyně, a popřel komplexní úvahu správních orgánů, která se zakládala na řadě zjištěných skutečností s oporou ve spise. Posouzení městského soudu podle NSS vyznělo tak, že správní orgány odmítly, resp. popřely dobrovolné vycestování. Tok tomu ale nebylo. Místo přezkoumání správní úvahy tak městský soud provedl vlastní hodnocení jednotlivých skutečností (a jejich váhy), jež ovlivňovaly délku vyhoštění. Fakticky tak vedl správní orgány k tomu, aby stanovily dobu, která se mu jeví jako ideální (a sice šest měsíců). I když byla doba uvedena „nezávazně”, je zřejmé, že záměrem bylo ovlivnit uvážení správních orgánů o optimální době. NSS proto rozsudek zrušil.

Rozsudek NSS ze dne 8. 6. 2026, čj. 7 Azs 82/2026-23 (nedostatečné podklady pro posouzení situace návratilců do Běloruska)

NSS rozhodl o kasační stížnosti běloruského občana a zrušil jak předchozí zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze, tak původní rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Policie původně cizinci uložila vyhoštění na tři roky kvůli nelegálnímu pobytu a práci na území ČR. Zatímco námitky stěžovatele ohledně nepřiměřenosti zásahu do jeho soukromého života NSS odmítl jako nedůvodné, vyhověl jeho argumentaci týkající se porušení principu non-refoulement.

Hlavním důvodem zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že policie rozhodovala na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Správní orgány sice věděly o stěžovatelově dřívějším zatčení během protivládních protestů v Bělorusku v roce 2020 a o zabavení jeho telefonu, rizika spojená s jeho návratem však bagatelizovaly. NSS zkritizoval, že úřady i městský soud nedostatečně zohlednily stěžovatelova tvrzení, podložená mezinárodními zprávami, podle kterých běloruské bezpečnostní složky od roku 2025 masivně kontrolují navrátilce ze zahraničí na hranicích a s využitím umělé inteligence na rozpoznávání obličejů je identifikují a zatýkají. Shromážděné podklady obsahovaly jen kusou informaci o situaci navrátilců a  neanalyzovaly, co se s nimi v praxi děje, jaká konkrétní opatření jim hrozí, ani jaká je reálná praxe běloruských bezpečnostních složek. V dalším řízení tak bude nutné doplnit podklady pro vydání závazného stanoviska tak, aby z hlediska kvalitativního odpovídaly co nejvíce požadavkům judikatury a postihovaly nejen obecné konstatování o sledování navrátilců, ale především reálnou praxi běloruských bezpečnostních orgánů.

Rozsudek NSS ze dne 8. 6. 2025, čj. 7 Azs 46/2026-29 (posouzení nezaopatřenosti dítěte ve vztahu ke studiu jazykového kurzu)

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce, který se domáhal povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny se svým otcem. Ministerstvo vnitra i Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jeho žádost zamítly, protože nesplnil podmínku zletilého nezaopatřeného dítěte, přestože doložil potvrzení o intenzivním jazykovém kurzu v délce pěti měsíců.

NSS potvrdil závěr krajského soudu, že tato jazyková příprava nesplňuje znaky soustavné přípravy na budoucí povolání. Již ze slovního spojení „soustavná příprava na budoucí povolání” je jednoznačné, že za ni nemůže být považován pouze několikaměsíční jazykový kurz, jehož absolvováním by se případně mohly pouze zlepšit znalosti stěžovatele v českém jazyce. Podle NSS se musí jednat o přípravu na budoucí povolání, pětiměsíční kurz češtiny tak nelze podřadit pod kritéria vymezená v zákoně o státní sociální podpoře, konkrétně v jeho § 12 až 15 a nelze jej považovat za soustavnou přípravu dítěte na budoucí povolání studiem na střední, či vysoké škole v ČR či studiem postaveným mu na roveň. Kasační stížnost proto zamítl.

Rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2026, čj. 2 Azs 221/2025-44 (okamžik posuzování věku žadatelky o trvalý pobyt za účelem soužití)

Případ se týká vietnamské stěžovatelky, kterou v nezletilém věku adoptovali vietnamští manželé s trvalým pobytem v České republice. Jako čtrnáctiletá podala žádost o povolení k trvalému pobytu za účelem společného soužití. Ministerstvo vnitra a následně i Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců však její žádost zamítly s odůvodněním, že v průběhu správního řízení dosáhla zletilosti. Samotné řízení přitom trvalo pět let namísto zákonných 180 dnů.  Krajský soud v Praze se s tímto posouzením ztotožnil s odkazem na zásadu rozhodování dle skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí, kterou dosavadní konstantní judikatura NSS potvrzovala.

NSS nicméně dospěl k závěru, že dosavadní judikatura je v rozporu se směrnicí o právu na sloučení rodiny a rozsudkem Soudního dvora ve spojených věcech C‑133/19, C‑136/19 a C‑137/19, Belgický stát (Regroupement familial ‑ Enfant mineur). Podle tohoto rozsudku, který klade důraz i na zásadu nejlepšího zájmu dítěte, je pro posouzení podmínky nezletilosti klíčové datum podání žádosti, nikoli moment vydání rozhodnutí. V opačném případě by úspěch žádosti závisel na nahodilých okolnostech a rychlosti postupu úřadů, což by žadatele nepřípustně diskriminovalo.

NSS podrobně posuzoval transpozici směrnice a povahu harmonizace, přičemž konstatoval, že posuzovaný § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců představuje tzv. neminimalistickou transpozici čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/86, tedy příznivější ustanovení, které však stále spadá do rámce režimu stanoveného touto směrnicí. Zákonodárce tedy nebyl povinen přiznat nezletilým dětem cizinců, kteří mají povolený trvalý pobyt, bez dalšího rovněž trvalý pobyt. Pokud tak ale učinil, je potřeba s ohledem na zásady unijního práva následovat výše popsaný závazný výklad Soudního dvora. Optikou závěrů Soudního dvora nemůže tedy rozhodnutí správních orgánů ani krajského soudu obstát a NSS je zrušil.

Rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2026, čj. 5 Azs 58/2026-55 (neprodloužení pobytu za účelem sloučení rodiny - formalismus při doložení příjmu a posouzení přiměřenosti)

Případ se týkal vietnamské státní příslušnice, jíž OAMP i Komise zamítli žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny, neboť rodina nedoložila dostatečný úhrnný měsíční příjem. Správní orgány odmítly zohlednit doklady o zálohách na energie (pro absenci razítka a podpisu dodavatele) i faktury z podnikání manžela stěžovatelky (pro nedoložení bankovního výpisu, ačkoli šlo o platby v hotovosti), a dospěly k závěru, že prokázaný příjem manžela nedosahuje požadované výše; zamítnutí zároveň nepovažovaly za nepřiměřený zásah do rodinného života. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec žalobu zamítl.

NSS kasační stížnosti vyhověl. Předně odmítl formalistický požadavek na doložení dokladů o platbách za energie v ověřené podobě s razítkem a podpisem. Zákon o pobytu cizinců takovou formu nevyžaduje a v dnešní době je běžné, že zákazník obdrží vyúčtování elektronicky. Doklady navíc obsahovaly dostatečnou identifikaci odběratele. Dále NSS uvedl, že požadavek pravidelnosti příjmu u žádosti o pobyt za účelem sloučení rodiny (na rozdíl od trvalého pobytu) nelze vyžadovat bezvýhradně, a správní orgány nemohly bez dalšího odmítnout faktury OSVČ jen pro absenci bankovního výpisu. Přitom šlo o hotovostní platby doložené i mimořádnou účetní závěrkou vyhotovenou daňovou poradkyní. Tyto podklady dle zásady materiální pravdy (§ 3 správního řádu) dostatečně prokazovaly příjem, který by po přepočtu požadovanou hranici splňoval.

Nad rámec toho NSS zdůraznil, že i při nesplnění podmínky doloženého příjmu nelze rozhodnutí o zamítnutí žádosti automaticky považovat za přiměřené. Otázku splnění hmotněprávních podmínek a otázku přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života (§ 174a zákona o pobytu cizinců, čl. 8 EÚLP) je třeba důsledně odlišovat, s odkazem na judikaturní devítibodový test přiměřenosti (8 As 68/2012-39) i judikaturu SDEU (Chakroun) k nutnosti individualizovaného posouzení u sloučení rodiny. Správní orgány podle NSS nedostatečně zohlednily věk a školní integraci obou nezletilých dětí (šestiletá dcera v 1. třídě, jedenáctiletý syn na konci 1. stupně s výborným prospěchem), skutečnost, že stěžovatelka je hlavní pečující osobou o domácnost a děti, ani reálnou nemožnost, aby otec zároveň živil rodinu a plně zajišťoval péči o děti. Zamítavé rozhodnutí by tak fakticky nutilo děti k vycestování z ČR i přes jejich plnou integraci. Správní orgány nezvážily nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). NSS proto zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak přímo rozhodnutí žalované, a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

Rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2026, čj. 22 Azs 24/2026-52 (materiální posouzení nepřetržitosti pobytu pro zvláštní dlouhodobý pobyt dle Lex Ukrajina)

Případ se týkal čtyřčlenné ukrajinské rodiny (rodiče a dvě nezletilé děti) s dočasnou ochranou v ČR, kterým Ministerstvo vnitra neumožnilo registraci ke zvláštnímu dlouhodobému pobytu podle § 7s Lex Ukrajina z důvodu nesplnění podmínky nepřetržitého pobytu na základě dočasné ochrany u nezletilého. Kvůli technické chybě při elektronickém prodlužování ochrany vznikla u dítěte formální mezera v pobytovém oprávnění od 1. 4. do 14. 4. 2025, ačkoli rodina po celou dobu fakticky pobývala v ČR a dítě zde plnilo školní docházku. Městský soud v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem zamítl s tím, že podmínka nepřetržitého pobytu od rozhodného data (31. 3. 2025) nebyla formálně splněna.

NSS přisvědčil stěžovatelům v tom, že posouzení nepřetržitosti pobytu nelze redukovat na čistě formální kritérium (elektronické vyznačení prodloužení oprávnění), ale je třeba provést materiální posouzení skutečného pobytu, integrace a rodinného zázemí dítěte. Odkázal přitom na shodný závěr KS v Hradci Králové i na zprávu ochránce práv dětí, podle nichž čistě formalistický výklad nepřiměřeně tvrdě dopadá na dítě a jeho rodinu, byla-li mezera způsobena okolnostmi mimo jeho kontrolu. Zdůraznil, že s ohledem na § 7q odst. 3 lex Ukrajina (nesplnění podmínky jedním členem = nesplnění všemi společně registrovanými osobami) má nesplnění podmínky u nezletilého dopad na celou rodinu, což vyžaduje o to pečlivější posouzení konkrétních okolností, zejména s ohledem na čl. 32 Listiny (ochrana rodiny a dětí) a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko).

NSS proto zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž musí být materiálně posouzeno, zda formální výpadek pobytového oprávnění nezletilého (způsobený technickou chybou) skutečně znamenal nesplnění podmínky nepřetržitého pobytu, s přihlédnutím k faktickému pobytu, školní docházce a rodinné integraci dítěte v ČR.

Při přípravě prvotního konceptu shrnutí rozhodnutí byly využity nástroje Claude a Gemini. Výsledný text však prošel kompletní autorskou revizí a úpravami v návaznosti na vlastní čtení rozhodnutí.