Přinášíme shrnutí nejzajímavějších červencových rozhodnutí v oblasti cizineckého práva. Pozornost si zaslouží rozsudek Soudního dvora EU ve věci Bukla, který se týká postavení rodinného příslušníka občana EU v návratovém řízení a upřesnění přináší i ve vztahu k práci s utajovanými informacemi. Zajímavé otázky ale řešil i NSS, který se věnoval např. neudělení doplňkové ochrany v souvislosti se situací na Ukrajině, definici těžiště zájmu v případě dočasné ochrany nebo upřesnění definice rodinného příslušníka občana EU.
ESLP
Allabed proti Dánsku, č. 14983/25 (přiměřenost vyhoštění v kontextu rodinného života)
ESLP v rozsudku ze dne 7. července 2026 rozhodl, že uložením vyhoštění se šestiletým zákazem návratu nedošlo k porušení práva na respektování soukromého a rodinného života. Stěžovatel, syrský státní příslušník, který žil v Dánsku od roku 2013 jako uprchlík se svou manželkou a dětmi, byl odsouzen k dvěma a půl roku odnětí svobody za závažnou legalizaci výnosů z trestné činnosti pocházejících z organizovaného obchodu s drogami. Dánské soudy rozhodly o jeho vyhoštění s časově omezeným zákazem vstupu na 6 let, neboť trvalý zákaz by s ohledem na rodinný život považovaly za nepřiměřený. Stěžovatel namítal, že jako občan Sýrie (zařazený do tzv. příkazové skupiny 5 dánských vízových předpisů) má v praxi nulovou šanci na získání víza a šestiletý zákaz tak de facto představuje trvalý zákaz.
ESLP dospěl k závěru, že vnitrostátní soudy provedly důkladné vyvážení zájmů v souladu s judikaturou a kritérii z rozsudku Maslov. Soud zdůraznil závažnost majetkové a drogové trestné činnosti stěžovatele, vysoké riziko recidivy i jeho omezenou integraci do dánské společnosti. Na rozdíl od případů, kdy cizinec nemá v zemi žádné rodinné vazby, má stěžovatel v Dánsku manželku a děti, což mu po uplynutí šestiletého zákazu dává reálnou (nikoli pouze teoretickou) možnost požádat o povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny. Časové omezení zákazu vstupu tak bylo faktorem, který činil vyhoštění přiměřeným. ESLP rovněž poznamenal, že nedávné změny dánských vízových předpisů (přijaté v reakci na věc Sharafane) se na stěžovatele nevztahují, neboť do Dánska přicestoval až v dospělém věku. Vyhoštění tudíž bylo shledáno plně v souladu s článkem 8 Úmluvy.
Rozsudek stojí na předchozí judikatuře a v jiném skutkovém kontextu upřesňuje aspekty potřebné pro slučitelnost vyhoštění s ochranou rodinného a soukromého života. ESLP opakuje nezbytnost skutečné možnosti návratu do země a zohledňuje tak relevanci faktické nemožnosti návratu i po uplynutí doby zákazu vstupu.
SDEU
Rozsudek C-26/25 Bukla (vyhoštění rodinného příslušníka občana EU na základě utajovaných informací)
Soudní dvůr EU rozhodl v rozsudku ze dne 16. července 2026 o neslučitelnosti maďarské praxe a judikatury v oblasti navracení cizinců s unijním právem. Spor se týkal bývalého profesionálního fotbalisty, státního příslušníka třetí země, který trvale žije v Maďarsku s maďarskou partnerkou a jejich dvěma nezletilými dětmi (občany EU). Vůči žadateli bylo na základě závazného stanoviska Úřadu pro ochranu ústavy vydáno rozhodnutí o navrácení spojené s desetiletým zákazem vstupu z důvodů národní bezpečnosti. Tento specializovaný orgán označil údaje, z nichž vycházel, za utajované informace. Důvody nebyly sděleny cizinci ani rozhodujícímu orgánu. Předkládající soud měl za to, že přijetí rozhodnutí o návratu, aniž by bylo provedeno konkrétní posouzení všech relevantních okolností, zejména těch, které se týkají rodinného života dotyčné osoby, odporuje požadavkům unijního práva. Problematicky vnímal předkládající soud i postavení přiznané utajovaným informacím v soudním řízení.
Soudní dvůr konstatoval, že článek 20 SFEU a návratová směrnice brání vydání rozhodnutí o navrácení bez zohlednění dopadů na rodinný život a nezletilé děti (občany EU), jsou-li tyto vazby známé, a to z důvodu rizika vynuceného opuštění území EU. To se vztahuje i na rodinné příslušníky občanů EU, kteří nevyužili právo pohybu. Tento přezkum rodinných vazeb nelze vyloučit ani tehdy, pokud byly rodinné vztahy poprvé uplatněny či zjištěny až v soudním řízení nebo pokud navrácení předcházelo zamítnutí pobytu.
Rozhodnutí o vyhoštění z důvodů národní bezpečnosti dále nelze založit pouze na neodůvodněném závazném stanovisku bezpečnostního orgánu bez důkladného posouzení všech individuálních okolností a dodržení zásady proporcionality. V procesní rovině Soud zdůraznil, že žadateli musí být zpřístupněna alespoň podstata utajovaných důvodů. Zásah státního zástupce, který se může seznámit s utajovanou informací, ale nemůže ji odhalit, právo na obhajobu nenahrazuje. Úřady nemusí v odůvodněných případech zpřístupnit důvody rozhodnutí, vnitrostátní soud ale musí mít možnost dovodit důsledky z případného rozhodnutí příslušných orgánů nesdělit všechny důvody tohoto rozhodnutí a s nimi související důkazy nebo jejich část. Závěrem SDEU připomněl přednost unijního práva a čl. 267 SFEU – vnitrostátní soudy nižšího stupně mají povinnost neaplikovat závazné výkladové stanovisko svého nejvyššího soudu, pokud je v rozporu s judikaturou SDEU.
Rozsudek představuje důležité posílení ochrany rodinných příslušníků občanů EU přímo v návratovém řízení. Zdůrazňuje existenci pobytového oprávnění plynoucího z článku 20 SFEU přímo z primárního práva a na to navazuje nezbytnost ex nunc přezkumu rodinných vztahů. Současně upřesňuje procesní pravidla v případě použití utajovaných informací.
NSS
Rozsudek ze dne 3. 7. 2026, čj. 8 Azs 56/2026-25 (neudělení doplňkové ochrany v případě Ukrajiny)
NSS se zabýval případem ukrajinského žadatele, kterému ministerstvo neudělilo mezinárodní ochranu. Krajský soud toto rozhodnutí zrušil, po kasační stížnosti ministerstva ale NSS posuzoval přezkoumatelnost neudělení doplňkové ochrany a především to, zda na celém území Ukrajiny hrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí.
Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost. NSS vytkl krajskému soudu, že se přesvědčivě nevypořádal s konkrétními daty a argumenty ministerstva ohledně západních oblastí Ukrajiny a závěrem ministerstva o možnosti vnitřního přesídlení. Především přezkoumatelně nevysvětlil, proč nepovažuje útoky na západní části Ukrajiny za ojedinělé, ani se nevypořádal s tím, proč není relevantní stěžovatelův poukaz na dostatek protileteckých krytů a systém včasného varování. Podrobnější komentář k rozsudku jsme již publikovali zde.
Rozsudek NSS ze dne 7. 7. 2026, čj. 4 Azs 49/2026-29 (dočasné pozastavení registračního systému)
Případ se zabýval otázkou zákonnosti dočasného pozastavení registračního systému pro sjednávání termínů k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na Generálním konzulátu ČR v Drážďanech. Cizinec se zásahovou žalobou domáhal určení, že neposkytnutí termínu z důvodu naplnění kapacity vízového centra představovalo nezákonný zásah, neboť registraci nebylo možné provést a zastupitelský úřad neinformoval o přesném datu obnovení provozu. Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud žalobu a následnou kasační stížnost zamítly s odůvodněním, že krátkodobé pozastavení registračního systému z kapacitních důvodů nedosáhlo intenzity nezákonného zásahu.
NSS potvrdil, že podle § 169f zákona o pobytu cizinců jsou zastupitelské úřady oprávněny stanovit organizační a technické podmínky pro podávání žádostí. Pokud dochází k převisu poptávky nad reálnou kapacitou úřadu, ukládá zákon povinnost vybírat žádosti způsobem založeným na náhodném prvku (§ 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Změna pravidel je současně procesem, který vyžaduje určitý časový prostor, a nelze ji realizovat ze dne na den. Je proto legitimní starý registrační systém dočasně pozastavit do doby, než bude zaveden systém nový. Doba pro pozastavení registrací však musí být přiměřená a nesmí fakticky znemožňovat potenciálnímu zájemci o pobytové oprávnění podat o něj žádost. Jelikož faktická nečinnost z důvodu úpravy systému trvala pouze necelý měsíc (od 13. října do 6. listopadu 2025), šlo o přiměřenou dobu, která nezasáhla do práv žadatele nepřiměřeným způsobem ani mu trvale neznemožnila v reálném čase žádost podat.
Rozsudek NSS ze dne 9. 7. 2026, čj. 3 Azs 14/2026 - 38 (definice společné domácnosti širšího rodinného příslušníka)
Stěžovatelka se domáhala vydání povolení k přechodnému pobytu v ČR jako rodinná příslušnice občana EU – svého zletilého syna. Správní orgány i Krajský soud v Hradci Králové žádost zamítly s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala existenci kvalifikované závislosti na synovi ani faktické sdílení společné domácnosti.
NSS stížnost jako nedůvodnou zamítl a upřesnil výklad pojmu společná domácnost u zletilých dětí a jejich rodičů v rámci posuzování podmínek § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, tj. pobytu rodinných příslušníků v širším slova smyslu. Konstatoval, že podmínky společné domácnosti podle tohoto ustanovení splní rodič (cizinec), který prokáže zvláštní vztah závislosti, tedy že jej pojí s jeho zletilým dítětem taková specifická vazba trvalého charakteru, že od něj nemůže být žádným způsobem dlouhodobě odloučen, neboť nedokáže vést samostatný život bez vzájemné podpory a péče. Bude se tak jednak spíše o výjimečné situace, vyžadující jistou zranitelnost. Emocionální závislost je tak formou výjimečné vazby a musí ji prokázat žádající osoba.
V uvedeném případu NSS potvrdil posouzení provedené správními orgány i krajským soudem. Stěžovatelka netvrdila žádné specifické okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit existenci jakékoli formy závislosti. Pouhá citová vazba je přitom jako běžný aspekt rodičovského vztahu mezi matkou a dítětem nedostačující. To stejné platí o sdílení domácnosti rodičů s dětmi na prahu dospělosti, které je vcelku běžným jevem. Syn nejen nebyl živitelem rodiny, ale oba jsou schopni žít po dlouhou dobu (vazba a výkon trestu odnětí svobody syna) odloučeni při využití běžných forem kontaktu. Rodinné zázemí vybudované v ČR současně fakticky sloužilo členu rodiny k páchání trestné činnosti. NSS tudíž kasační stížnost zamítl.
Rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2026, čj. 9 Azs 27/2026 - 31 (běh lhůty pro podání zásahové žaloby při nesprávné registraci žadatelů o mezinárodní ochranu)
Případ se týkal určení počátku běhu lhůty dvou měsíců pro podání zásahové žaloby. Zásah měl spočívat ve vedení nesprávného údaje o dni podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v evidenci žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel totiž podal žádost písemně prostřednictvím svého právního zástupce během hospitalizace dne 31. října 2025, avšak Ministerstvo vnitra ji nepovažovalo za platnou a registrovalo ho jako žadatele až po podání nové žádosti dne 4. prosince 2025. Městský soud v Praze původně jeho zásahovou žalobu odmítl jako opožděnou s odůvodněním, že se stěžovatel o nezákonném zásahu dozvěděl nejpozději 23. listopadu 2025, kdy vyhotovil žádost o přijetí opatření proti nečinnosti. Lhůta pro podání zásahové žaloby tak uplynula 23. ledna 2026 a jeho žaloba podána 24. ledna byla opožděná.
NSS však dospěl k závěru, že městský soud pochybil při určování počátku běhu lhůty. Tvrzený nezákonný zásah spočívající ve vedení nesprávného údaje v evidenci žadatelů totiž nemohl nastat dříve než provedením samotné registrace, tedy vložením žádosti do uvedené evidence, k níž došlo nejdříve 4. prosince 2025. Informační přípis ministerstva z listopadu měl pouze povahu sdělení, nikoli zásahu. Žaloba podaná 24. ledna 2026 tak byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě. NSS zdůraznil, že samotný status žadatele a zahájení řízení odvisí od projevu vůle cizince, nikoli od deklaratorní registrace správním orgánem, a městskému soudu uložil věc věcně projednat.
Rozsudek ze dne 16. 7. 2026 čj. 2 Azs 70/2026 - 18 (určení těžiště zájmu u poskytnutí dočasné ochrany)
OAMP vrátil stěžovateli jako nepřijatelnou žádost o dočasnou ochranu s tím, že před 24. 2. 2022 pobýval v Polsku na dlouhodobé vízum a nevztahuje se tak na něj prováděcí rozhodnutí Rady, kterým se zavedla dočasná ochrana. NSS zamítl kasační stížnost Ministerstva vnitra a potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze.
NSS potvrdil svou dosavadní judikaturu, podle níž není rozhodující, kde se stěžovatel fyzicky nacházel přesně ke dni 24. 2. 2022, ale kde měl před tímto datem těžiště svých zájmů (bydliště, úmysl žít, rodinné a pracovní vazby apod.). Samotná existence pobytového oprávnění v jiném státě tuto skutečnost neprokazuje. Důkazní břemeno ohledně skutečného přesunutí těžiště zájmů mimo Ukrajinu přitom leží na OAMPu, který musí zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, a to i pokud mu v tom brání omezené možnosti Vízového informačního systému (bod 14).
NSS dále přisvědčil závěru, že opakované návraty stěžovatele na Ukrajinu i v průběhu války (naposledy ji opustil rok a čtvrt po návratu) svědčí spíše pro to, že těžiště jeho zájmů zůstalo na Ukrajině a nemohou mu být kladeny k tíži. NSS se rovněž vypořádal s odkazem ministerstva na operační pokyny Evropské komise k prováděcímu rozhodnutí Rady a zdůraznil, že jde o pouhé nezávazné výkladové vodítko (soft law), které navíc bylo přijato bezprostředně po vypuknutí konfliktu v roce 2022 a vůbec nepočítalo se situací osob, které se na Ukrajinu po 24. 2. 2022 vrátily a poté ji znovu opustily. Takové vodítko proto nelze použít k vyloučení této kategorie žadatelů z dočasné ochrany (body 20–21).
Při přípravě prvotního konceptu shrnutí rozhodnutí byly využity nástroje Claude a Gemini. Výsledný text však prošel kompletní autorskou revizí a úpravami v návaznosti na vlastní čtení rozhodnutí.