Bezpečná západní Ukrajina? Vnitřní přesídlení vyžaduje víc.

Úvod

Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodoval o doplňkové ochraně stěžovatele z Ukrajiny a svým rozsudkem ze dne 3. 7. 2026 vytkl Krajskému soudu v Ostravě - pobočka Olomouc nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení. KS vyhověl žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (OAMP) o neudělení mezinárodní ochrany. Podstatou sporu je otázka, zda jsou v případě stěžovatele naplněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o azylu z důvodu nemožnosti využití vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny. OAMP považuje možnost vnitřního přesídlení stěžovatele za bezpečnou, stěžovatel nikoliv.

Tento komentář se soustředí především na to, co v rozsudku chybí, a to posouzení možnosti vnitřního přesídlení, které má několik kroků. Podle UNHCR i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) se skládá z několika kroků: dostupnosti, bezpečnosti a přiměřenosti. Nestačí prokázat nižší frekvenci útoků v cílové oblasti. Stát musí také prokázat, že žadatel se tam s ohledem na svou konkrétní osobní situaci může skutečně usadit a vést důstojný život.

KS do fáze posuzování přiměřenosti přesídlení nedošel. Ani nemusel. Zastavil se u závěru, že Ukrajina není bezpečná. NSS v rámci kasační stížnosti pak řešil jen otázku nepřezkoumatelnosti tohoto prvního kroku. V tomto smyslu je pochopitelné , že se soudy k přiměřenosti nijak nevyjádřily. To ale neznamená, že by tato otázka měla v dalším řízení zůstat stranou.

1. Skutková a právní východiska sporu

Rusky mluvící stěžovatel z Ukrajiny, z Mariupolu, vycestoval v lednu 2024, aby nemusel přijmout ruské občanství, jelikož žil na území Ukrajiny okupovaném Ruskou federací. Získal dočasnou ochranu v České republice. Později byl odsouzen na území Slovinska za převaděčství k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na více než jeden rok a o dočasnou ochranu přišel. Po svém návratu do ČR byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců. Poté požádal o mezinárodní ochranu. OAMP ji zamítl.

OAMP provedl třístupňový test, podle kterého se určuje, zda má člověk prchající před válkou nárok na doplňkovou ochranu. Test zkoumá, zda se země původu nachází v situaci ozbrojeného konfliktu, zda je žadatel civilistou a zda mu z důvodu svévolného násilí hrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity. OAMP odpověděl na první dvě otázky kladně, ale u třetí dospěl k závěru, že stěžovateli v případě návratu žádné nebezpečí svévolného násilí nehrozí, protože může přesídlit do bezpečnějších částí Ukrajiny (body 16–17 rozhodnutí KS).

Tvrdil, že situaci na Ukrajině nelze považovat za tzv. totální konflikt, ve kterém by byl automaticky ohrožen každý civilista svou pouhou přítomností na území. Podle něho zůstávají pozemní boje stabilizované na linii fronty na východě a jihovýchodě země. Vzdušné útoky dopadají hlavně do těchto oblastí, případně na kritickou infrastrukturu. OAMP argumentuje, že západní oblasti vykazují menší počet i nižší frekvenci útoků, a i když v místech jako Kyjev či Kyjevská oblast dochází k útokům častěji, tamní protivzdušná obrana patří k nejefektivnějším v zemi.

KS se s OAMP neztotožnil a ze stejných podkladů vyvodil opačné závěry. Upozornil, že ruské jednotky jsou prokazatelně schopny ostřelovat celé ukrajinské území. Strategie ruské armády navíc cílí nejen na vojenskou a civilní energetickou či průmyslovou síť, ale i na čistě civilní objekty, jako jsou nemocnice, obytné domy, obchody nebo dětská hřiště. V posledním období se situace výrazně zhoršila, intenzita ostřelování vzrostla a úspěšnost protivzdušné obrany naopak klesla, což platí zejména vůči balistickým a hypersonickým raketám. Podle oficiálních map vzdušných útoků tak za uplynulé období neexistovala na Ukrajině jediná oblast, která by nečelila vzdušnému úderu. Proto nelze výskyt těchto útoků považovat za ojedinělý, a to ani v nejzápadnějších částech země.

Z těchto důvodů KS konstatoval, že závěr OAMP o bezpečnosti západních oblastí jakožto míst návratu v rámci vnitřního přesídlení nemůže obstát. KS odkázal na aktuální zprávy, které potvrzují, že rok 2025 byl na Ukrajině druhým nejtragičtějším co do počtu civilních obětí – zahynuly téměř 3 tisíce civilistů a 20 tisíc bylo zraněno, přičemž naprostá většina obětí (79 %) připadá právě na území kontrolované ukrajinskou vládou. KS proto rozhodnutí OAMP zrušil. Ten podal kasační stížnost.

OAMP zopakoval, že návrat stěžovatele je možný. Má za to, že válka na Ukrajině je teritoriálně lokalizovaná bez zásadních dynamicky se vyvíjejících územních ztrát nebo zisků a bezprostředně se netýká celého území Ukrajiny. Doplnil argumentaci o fungujícím systému včasného varování, dostatečném počtu protileteckých krytů a rozsáhlé praxi vnitřního přesídlení (přes 3,694 mil. evidovaných vnitřně vysídlených osob k dubnu 2026). Uvedl, že Ukrajina má přijata legislativní opatření upravující postavení vnitřně vysídlených osob, která řeší jejich přístup ke službám, např. zdravotnictví, soudům nebo sociální podpoře, včetně ubytování. Podle OAMP je vnitřní přesídlení s ohledem na agresi Ruska pro mnoho lidí první volbou a ukrajinský stát své občany v této situaci podporuje.

NSS tuto argumentaci akceptoval jako dostatečně podloženou konkrétními daty a KS vytkl, že se s ní přezkoumatelně nevypořádal, resp. že sám nevysvětlil, proč útoky na západní Ukrajinu nepovažuje za ojedinělé (body 19–21). NSS uvedl, že argumentaci KS v obecné rovině nezpochybňuje (bod 18), ale že OAMP se podrobně zabýval bezpečnostní situací na Ukrajině. Dále uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat správnost východiska, že ojedinělé útoky nepředstavují reálné nebezpečí, protože tento závěr nebyl napaden v kasační stížnosti. NSS nezkoumal, zda je koncept ojedinělosti útoků jako takový správný, jen zda ho KS dostatečně odůvodnil.

2. Vnitřní přesídlení jako alternativa

Shoduji se s KS v tom smyslu, že návrat na Ukrajinu není bezpečný, a že ruské útoky zasahují i civilní cíle kdekoliv v zemi. Této skutkové otázce a analýze situace v zemi původu se nyní věnovat nebudu. Chci se zaměřit na možnost vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny. Jak vymezil KS, podstatou sporu je to, zda je možné se vrátit na Ukrajinu a přesídlit se do bezpečnější části.  Celá argumentační linie se soustředí výhradně na na otázku, zda jsou útoky na západní Ukrajinu ojedinělé, a tedy zda tam stěžovateli hrozí reálné nebezpečí. To však není vše, co je potřeba posoudit.

Podle § 2 odst. 7 zákona o azylu (ve znění účinném do 12. 6. 2026) platí, že „pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, […]  a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.” Možnost vnitřního přesídelení se tak posuzuje i u doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Ustanovení § 2 odst. 7 zákona o azylu, promítá do českého práva článek 8 kvalifikační směrnice upravující institut možnost vnitřního přesídlení.

Požadavek na individualizované posouzení plyne přímo z čl. 8 odst. 2 kvalifikační směrnice ve spojení s čl. 4  a judikaturou SDEU. Kvalifikační směrnice v čl. 8 odst. 2 výslovně stanoví, že členské státy při posuzování bezpečnosti i dostupnosti vnitřní ochrany „přihlížejí […] k celkové situaci panující v dotyčné části země a k osobní situaci žadatele v souladu s článkem 4”. SDEU vyžaduje komplexní zohlednění všech relevantních okolností konkrétního případu (bod 40) a mezi tyto skutečnosti patří podle čl. 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice „konkrétní postavení a osobní situace žadatele, včetně takových faktorů jako jsou původ, pohlaví a věk”. SDEU odmítl, aby vnitrostátní orgán založil závěr o riziku výhradně na jediném kvantitativním ukazateli (poměru civilních obětí k populaci regionu), aniž by provedl komplexní posouzení všech okolností.  

2.1 Test možnosti vnitřního přesídlení

Aby bylo vnitřní přesídlení vůbec možné považovat za legitimní alternativu k mezinárodní ochraně, musí být cílová oblast pro daného člověka reálně, bezpečně a legálně dostupná. Výklad tohoto institutu, jak jej podává metodika UNHCR, sestává ze dvou samostatných kroků, které musí být splněny kumulativně.  Prvním krokem je test bezpečnosti, tedy zda v navrhované oblasti stěžovateli nehrozí pronásledování nebo vážná újma. Druhým krokem je test přiměřenosti, tedy zda lze po žadateli vzhledem k jeho osobní situaci a poměrům v dané oblasti spravedlivě požadovat, aby se tam usadil a vedl tam v zásadě běžný, důstojný život, tedy zda přesídlení nepovede k neúměrnémum strádání.

Za pozornost stojí i to, že pouhá přítomnost vnitřně vysídlených osob, kterým se v určité oblasti dostává pomoci, ještě automaticky neznamená, že je tato oblast bezpečnou a rozumnou alternativou i pro nově příchozí.

Ačkoli Evropská úmluva o lidských právech (EÚLP) pojem vnitřní vysídlení výslovně neobsahuje,ESLP ho plně integroval do výkladu článku 3 EÚLP (zákaz mučení, nelidského či ponižujícího zacházení) v rámci posuzování principu non-refoulement. Judikatura stanovila třístupňový test vnitřního vysídlení. Prvním krokem je dostupnost; otázka zní, zda se cizinec do dané oblasti může reálně, bezpečně a legálně dostat. Pokud je oblast sice bezpečná, ale vede do ní cesta přes aktivní frontovou linii nebo území ovládané nepřítelem, podmínka dostupnosti padá a test končí. Dále se zkoumá bezpečnosti, zda cizinci v dané oblasti hrozí pronásledování nebo vážná újma a zda zde funguje státní správa natolik, že mu poskytne efektivní ochranu. Pokud žadatel utíká před hrozbou, která má celostátní dosah, oblast zjevně není bezpečná. Poslední krok se ptá, zda je s ohledem na osobní situaci žadatele rozumné po něm požadovat, aby se v této nové oblasti usadil. Zkoumají se socioekonomické podmínky, rodinné vazby, zdravotní stav, věk, pohlaví nebo jazyková bariéra. Pokud žadatel v novém místě nemá žádné zázemí a hrozí mu tam život v absolutní chudobě a humanitární nouzi , test rozumnosti selhává.

Rozsudek ESLP ve věci Salah Sheekh proti Nizozemsku se zabýval vnitřním přesídlením. Nizozemské úřady tvrdily, že se cizinec může bezpečně usadit v jiných částech Somálska. ESLP uvedl, že článek 3 EÚLP sám o sobě nebrání státům opírat se o existenci alternativy vnitřního přesídlení , ale musí být splněny určité záruky: vyhošťovaná osoba se musí být schopna do dané oblasti dopravit, být tam vpuštěna a usadit se tam. Pokud tyto záruky chybí, může vzniknout problém z hlediska článku 3, a to tím spíše, pokud hrozí, že dotyčný skončí v jiné části země, kde by mohl čelit špatnému zacházení (bod 141 rozsudku ESLP). Pouhá teoretická existence bezpečné části země nestačí, stát musí prokázat, že daná osoba se tam skutečně může dostat, být přijata a usadit se. Jinak odkaz na vnitřní přesídlení porušuje článek 3 EÚLP.

V rozsudku Sufi a Elmi proti Velké Británii ESLP tento princip potvrdil (bod 266 rozsudku ESLP) a výslovně cituje a přebírá test stanovený ve věci Salah Sheekh. Spoléhání se na možnost vnitřního přesídlení nezbavuje vyhošťující stát odpovědnosti za to, že žadatel nebude v důsledku rozhodnutí o vyhoštění vystaven zacházení odporujícímu článku 3.

Pokud správní orgány v rámci řízení zvažují možnost, že by se cizinec mohl bezpečně usídlit v jiné části své země, nese důkazní břemeno stát (správní orgán). Musí prokázat, že možnost vnitřního přesídlení pro daný případ je vůbec relevantní. Správní orgán, který možnost vnitřního přesídlení prosazuje, musí identifikovat konkrétní navrhovanou oblast a poskytnout důkazy o tom, že pro daného jednotlivce představuje rozumnou alternativu.

Vlastní ustálenou judikaturu k otázce možnosti přesídlení má i NSS. Ten výslovně potvrdil, že „[d]ůkazní břemeno ohledně toho, zda skutečně jsou splněny veškeré podmínky pro využití vnitrostátní ochrany, resp. ‚alternativy vnitřního útěku‘, tedy nese plně správní orgán, jehož povinností je v prvé řadě si i k posouzení této otázky obstarat dostatečně přesné a aktuální informace o zemi původu a ty rovněž řádně vyhodnotit” (bod 47). Podle této judikatury je třeba posoudit tato kritéria: zda je jiná část země pro žadatele dostupná, zda přesun do ní představuje účinné řešení hrozícího nebezpečí, zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Při jejich posouzení je třeba brát v potaz jak celkové poměry v zemi původu, tak osobní poměry žadatele, včetně pohlaví, etnické příslušnosti, rodinných vazeb, zdravotního stavu, věku a ekonomické situace.

2.3 Počty vnitřně vysídlených osob na Ukrajině

Číslo 3,694 mil. vnitřně vysídlených osob, které zmiňuje OAMP  samo o sobě nevypovídá o míře bezpečnosti oblastí přesídlení. Na Ukrajině je hodně vnitřně vysídlených osob, a to proto, že  Rusko hodně útočí na Ukrajinu. Lidé utíkají kvůli bombám, strachu a ztrátě bydlení. Není to žádný důkaz, že vnitří přesídlení je možné či jednoduché, a že by cílové oblasti přesídlení byly bezpečné. Zpráva IOM navíc dokládá pokračující, i když regionálně odlišnou dynamiku vysídlování i v roce 2026. Bezpečnostní situace zůstává v oblastech návratu nestabilní.

Zásadní je dále to, jak OAMP pracuje s tvrzením o legislativní podpoře vnitřně vysídlených osob (přístup ke zdravotnictví, soudnímu systému, sociální podpoře a bydlení). Podle Zprávy IOM je nyní 3 712 000 de facto vnitřně vysídlených osob  a 4 405 000 navrátilců k prosinci 2025. Medián délky vysídlení je 1 135 dní (cca 3,1 roku); 71 % vnitřně vysídlených osob je vysídleno přes 2 roky, 82 % přes rok, jde převážně o prodlužované vysídlení, ne dočasný stav. Nejvíc vnitřně vysídlených osob hostí Dněpropetrovská (560 000, 15 %) a Charkovská (463 000, 12 %) oblast. 89 % vnitřně vysídlených osob hlásí nedostatečný přístup aspoň k jedné základní věci/službě (nárůst o 5 % od října 2025).

Situace lidí charekterizují určité problémy, zejména ekonomická nejistota a chudoba. Vnitřně přesídlení lidé čelí bariérám na trhu práce. Přibližně čtvrtina vysídlených uvádí, že někdo z jejich domácnosti musel přijmout hůře placenou práci nebo práci vyžadující nižší kvalifikaci, aby si zajistili obživu. Míra chudoby v zemi zůstává vysoká, kolem 36,9 %. Integrace do nových komunit probíhá pomalu. Mají horší přístup ke zdravotní péči, častěji si musí hradit péči z vlastních zdrojů a hůře shánějí potřebné léky.  Ztráta nebo poškození domova je jedním z hlavních důvodů, proč lidé zůstávají vysídleni a nemohou se vrátit. Najít cenově dostupné a bezpečné bydlení je pro ně těžké.

Mezi existencí legislativního rámce a jeho reálnou funkčností je propast, kterou OAMP ve svém hodnocení nezmiňuje. Zajímavé je také to, že ukrajinská vláda přijala ucelenou národní strategii pro vnitřně vysídlené osoby a doplňuje ji zákon, který poskytuje právní rámec pro její realizaci (s výhledem do roku 2030, zahrnující jednotný systém podpory, bydlení a zaměstnanosti) až v červnu 2026. Až po vydání rozhodnutí OAMP i po rozsudku krajského soudu (4. května 2026). To naznačuje, že v rozhodné době ještě ucelený systém podpory vnitřního přesídlení podle všeho chyběl.

3. České rozhodnutí

Celá argumentační linie  se soustředí výhradně na první krok – na otázku, zda jsou útoky na západní Ukrajinu ojedinělé, a tedy zda tam žadateli hrozí reálné nebezpečí. Otázka přiměřenosti přesídlení s ohledem na konkrétní osobní situaci stěžovatele chybí.

Když OAMP tvrdí, že se ukrajinský žadatel z Mariupolu může usadit v západní části Ukrajiny, judikatura ESLP říká, že nestačí jen spočítat, že v západní části padá méně bomb. OAMP musí unést důkazní břemeno a dokázat, že dotyčný tam s ohledem na svůj věk, jazyk či zdraví neskončí v absolutní sociální tísni a bezmocnosti. OAMP měl přistoupit k dalšímu kroku – k posuzování přiměřenosti s ohledem na lidskou důstojnost. Měl prokázat nejen to, že západ Ukrajiny je bezpečnější než východ, ale i to, že se na západ může stěžovatel reálně a bezpečně dostat, být tam přijat, a že tam s ohledem na svou konkrétní osobní situaci nebude vystaven nedůstojnému životu. Podle SDEU správní orgány posuzují “zvláště podmínky, za kterých fungují instituce, správní orgány a bezpečnostní složky na jedné straně, a všechny skupiny a subjekty třetí země, jejichž činnost, nebo nečinnost, by mohla být zdrojem aktů pronásledování […]. V souladu s čl. 4 odst. 3 směrnice, […] mohou tyto orgány zohlednit zejména právní předpisy země původu a způsob jejich uplatňování, jakož i rozsah, ve kterém je v dotyčné zemi zajištěno dodržování základních lidských práv.” SDEU zároveň zdůraznil, že takové posouzení hrozby „musí být vždy prováděno s ostražitostí a opatrností, neboť se jedná o otázky týkající se osobní integrity a osobních svobod, tj. otázky, které se vztahují k základním hodnotám Evropské unie” (bod 90 rozsudku C-175/08). Mechanické posouzení bezpečnosti cílové oblasti, omezené na statistiku útoků a fungování protivzdušné obrany, tomuto standardu neodpovídá.

Přitom se mi zdá, že sobní situace stěžovatele obsahuje přesně ty rysy, které test přiměřenosti zohledňuje. Stěžovatel mluví rusky (neumí ukrajinsky), pochází z území dlouhodobě okupovaného Ruskou federací, a nemá v západní Ukrajině žádné doložené sociální, rodinné ani pracovní vazby. OAMP by se tedy touto rovinou měl zabývat. Judikatura ESLP navíc  zdůrazňuje, že možnost vnitřního přesídlení musí být posuzována striktně individuálně.  

Z rozsudků soudů je patrné, že se řeší jen to, zda je frekvence a intenzita útoků na západní Ukrajinu natolik nízká, že tamní situaci nelze označit za totální konflikt. KS má za to, že tento krok testu, tedy bezpečnost, není splněn. Vzhledem k tomu, že podmínky musí být splněny současně,  KS rozhodnutí OAMP zrušil.

NSS však v tomto ohledu akceptoval argumentaci OAMP jako dostatečně podloženou konkrétními daty (počet útoků, fungování protivzdušné obrany, počet IDP) a krajskému soudu vytkl, že se s těmito daty přezkoumatelně nevypořádal.  

Podmínky vnitřního přesídlení musí být splněny kumulativně. I kdyby bylo prokázáno, že západní oblast Ukrajiny  je z hlediska frekvence raketových útoků bezpečná (i když nerozumím tomu, jak může fungující systém včasného varování, dostatečný počet protileteckých krytů znamenat to, že je oblast bezpečná), neznamená to automaticky, že se tam stěžovatel může bezpečně usadit ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o azylu. Krok, který se ptá, zda je s ohledem na věk, jazyk, zdravotní stav, rodinné a sociální vazby stěžovatele, rozumné požadovat, aby v západní části začal nový život, zůstal v řízení zcela stranou.

3.1 Krajské soudy – dva další přístupy

Zajímavý pohled má KS v Brně (č. j. 33 Az 7/2026-42), ve věci ukrajinského žadatele pocházejícího z Nikopolu v Dněpropetrovské oblasti. Soud zde určitý test vnitřního přesídlení provádí. V bodě 30 připouští, že v místě původu žalobci hrozí ohrožení života, a v bodě 33 se pak věnuje i možnosti přesídlení. „Z objektivního hlediska jsou základní služby v oblasti zdravotnictví, vzdělávání či přístupu na trh práce obecně dostupné ve srovnatelné míře ve všech ukrajinských regionech, a to jak pro místní obyvatele, tak pro navrátilce či vnitřně přesídlené osoby.”  Dále konstatuje, že ze subjektivního hlediska „žalobce neuvedl žádné závažné důvody, které by mu v přesídlení bránily”, a tak přenáší důkazní břemeno na žadatele. Absence konkrétních tvrzení, ale nezbavuje stát důkazního břemene ve vztahu k posouzení všech aspektů vnitřního přesídlení, včetně jeho přiměřenosti. Soud navíc test přiměřenosti odbývá na rovině obecné dostupnosti služeb „ve srovnatelné míře ve všech ukrajinských regionech” a argumentuje tím, že nepohodlí spojené s přesídlením „nedopadají pouze na žalobce, nýbrž na všechny osoby ve srovnatelném postavení”. Neposuzuje přiměřenost individuálně.

Jiný pohled nabízí KS v Praze (č. j. 40 Az 9/2026-29) ve věci žalobce pocházejícího přímo ze Zakarpatské oblasti – z regionu, který OAMP označuje za cílovou bezpečnou. Sice nejde vyloženě o přesídlení, ale ukazuje něco jiného. Stejný zdrojový dokument (Informace OAMP ze dne 12. 1. 2026 o bezpečnostní situaci v západních oblastech Ukrajiny) posloužil v případě KS v Ostravě-pobočka Olomouc i KS v Brně jako oporu pro závěr, že stěžovatelé mohou bezpečně přesídlit na západ, a ve druhém případě coby doklad, že tvrzení o bezpečnosti neobstojí ani ve vztahu k žadateli, který odtamtud přímo pochází. KS v Praze totiž v bodě 34 svého rozsudku konstatuje, že ze stejné zprávy, z níž OAMP dovodil, že ozbrojený konflikt nezasahuje celé území Ukrajiny a že Zakarpatská oblast není nikterak zasažena přímými bojovými střety a dopady bojových operací, ve skutečnosti plyne pravý opak. Mapa vzdušných útoků přiložená k téže zprávě dokládá, že v posuzovaném období neexistovala jediná oblast Ukrajiny včetně Zakarpatí, která by útoku nečelila.

Závěr

Rozsudek NSS je na první pohled vítězstvím OAMP. Soud ale nepřezkoumával, zda je Ukrajina bezpečná, jen to, zda KS dostatečně odůvodnil, proč útoky na západní oblasti nepovažuje za ojedinělé. Věcně oceňuji, jak KS k otázce bezpečnosti přistoupil. Podložil svůj závěr aktuálními zprávami o civilních obětech, mapami vzdušných útoků a doložil, že v posuzovaném období nebyla jediná oblast Ukrajiny, včetně nejzápadnějších částí, útoku ušetřena. To je to, co judikatura ESLP vyžaduje.

Celý spor se od počátku vedl výhradně v rovině prvního kroku testu – je oblast bezpečná, tedy je frekvence a intenzita útoků na západní Ukrajinu natolik nízká, aby situaci nebylo možné označit za totální konflikt? Otázka druhého, stejně nezbytného kroku, zda je s ohledem na konkrétní osobní situaci stěžovatele rozumné po něm požadovat, aby se v cílové oblasti usadil a vedl tam důstojný život, zůstala v řízeních zcela stranou. OAMP však musí unést důkazní břemeno u obou kroků.

KS v Ostravě v novém řízení musí přezkoumatelně vypořádat data OAMP o frekvenci útoků, jak mu uložil NSS. To by ale nemělo věc uzavřít. I kdyby soud nakonec dospěl k závěru, že západní Ukrajina splňuje test bezpečnosti, zbývá otevřená otázka, zda konkrétně tento stěžovatel, se svým jazykem, původem a bez jakéhokoli zázemí, může v cílové oblasti reálně a důstojně žít. Srovnání přístupů KS v Brně a KS v Praze pak ukazuje, jak nejednotně se postupuje. Zatímco brněnský soud test redukuje na obecné konstatování srovnatelné dostupnosti služeb ve všech ukrajinských regionech a důkazní břemeno přenáší na žadatele, pražský soud dochází k závěru, že ani samotné Zakarpatí, tedy cílová oblast přesídlení, není bezpečné před vzdušnými útoky.

Bylo by dobré se napříště soustředit nejen na to, zda KS formálně vypořádal argumenty OAMP, ale i na to, zda OAMP vůbec kdy provedl úplný, individualizovaný test možnosti vnitřního přesídlení. Zdá se, že tomu tak nebylo. Posouzení by se proto nemělo zastavit jen u samotné otázky bezpečnosti.

S analýzou zpráv o vnitřním přesídlení autorce pomohl NotebookLM.