Zase ti vzdálení rodinní příslušníci občanů EU (ČR)

Příspěvek vychází z některých myšlenek generální advokátky (GA) L. Mediny ve věci C-449/25 FV. Potvrzují, že důvody zamítnutí žádosti vzdáleného rodinného příslušníka (RP) v § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1, 2 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (ZPC) jsou v rozporu s právem EU. Neodůvodněně ztěžujeme podmínky získání pobytu pro občany EU, jejichž vzdálení RP podléhají vízové povinnosti. Naše právní úprava těmto RP neusnadňuje získání pobytu ani je nezvýhodňuje ve srovnání s jinými kategoriemi cizinců. Sankce v podobě zamítnutí žádosti o pobyt z důvodu jejího podání z neoprávněného pobytu či z výjezdního příkazu je nepřiměřená a v rozporu se směrnicí 2004/38/ES.

 O čem ta věc C-449/25 FV vlastně je 

 Týká se tzv. U-turn situací (vycestování občana EU z jeho domovského státu do jiného členského státu a návratu zpět). V daném případě se odvozeného práva pobytu z čl. 21 odst. 1 Smlouvy o fungování EU (SFEU) v Rumunsku domáhala Australanka, která předtím uzavřela v Itálii občanský svazek osob stejného pohlaví s rumunskou občankou. Rumunsko tyto svazky neuznává. Žádná z nich v Itálii nepobývala. Za mě GA L. Medina přesvědčivě s odkazem na dřívější judikaturu dovodila, že jednorázový účelový pobyt v hostitelském státě (Itálii) nesplňoval kumulativní podmínky 1) skutečného pobytu a 2) rozvíjení nebo upevňování rodinného života. Australská partnerka se tak nemohla v Rumunsku úspěšně domáhat pobytu s odkazem na čl. 21 odst. 1 SFEU.

 V tomto ohledu z mého pohledu nic překvapivého. Generální advokátka uvádí spoustu zajímavých úvah ke vzdáleným RP, které najdeme v čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, resp. v § 15a odst. 3 ZPC (nesezdaní partneři v trvalém vztahu, členové domácnosti atd.).

 Při čtení stanoviska jsem si znovu jasně uvědomil, že naše právní úprava v § 87e odst. 1 písm. i) body 1, 2 a 3 ZPC je v rozporu s právem EU. Podle ní odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (OAMP) zamítne žádost o přechodný pobyt vzdáleného RP pokud: 1) je tu neoprávněně; 2) má výjezdní příkaz; 3) nepřicestoval na zvláštní krátkodobé vízum pro vzdálené RP, udělené podle § 20 odst. 6 ZPC.

První asociace

V bodě 42 stanoviska GA l. Mediny čtu: „…je občan Unie tím, kdo představuje referenční osobu, od níž státní příslušník třetí země odvozuje svá práva pobytu. … unijní právo vyžaduje, aby bylo s objektivně srovnatelnými situacemi zacházeno stejně, neexistuje-li objektivní důvod ospravedlňující rozdílné zacházení.“

 Český § 87e odst. 1 písm. i) bod 3 ZPC je s tím v rozporu. Znevýhodňujeme ty občany EU, jejichž vzdálení RP podléhají vízové povinnosti podle nařízení 2018/1806. Musí získat zvláštní krátkodobé vízum pro kategorii osob v § 20 odst. 6 ZPC. Jinak bude jejich žádost zamítnuta. Pro vzdálené RP, kteří nemusí mít víza, žádná taková povinnost neplatí. Bez objektivního důvodu náhodně znevýhodňujeme jednu kategorii občanů EU (jejichž vzdálení RP potřebují zvláštní krátkodobé vízum) oproti druhé (jejichž vzdálení RP krátkodobé vízum nepotřebují).

U znevýhodněné kategorie je to zastupitelský úřad (ZÚ), který fakticky rozhoduje o tom, zda se vzdálený RP vůbec dostane k podání žádosti o přechodný pobyt na území. Aby mohl získat přechodný pobyt, musí jeho postavení vzdáleného RP potvrdit nejdříve ZÚ. A následně i OAMP v řízení o udělení přechodného pobytu. Tedy dva různé orgány musí postupně a kumulativně potvrdit, že se jedná o vzdáleného RP. A pokud vzdálený RP neprojde testem u ZÚ, již nemá šanci na získání přechodného pobytu na území.

To je zásadní rozdíl oproti zvýhodněným RP v čl. 2 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, provedeného do § 15a odst. 1 a 2 ZPC. Ti z nich, kteří podléhají vízové povinnosti podle nařízení 2018/1806, potřebují ke vstupu do ČR stejně jako vzdálení RP krátkodobé vízum. To je v pořádku a v souladu s článkem 5 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. A náš ZPC stanoví v § 20 odst. 4 a 5 zvláštní pravidla pro udělení krátkodobého víza pro blízké RP, která tuto kategorii v souladu s uvedenou směrnicí zvýhodňují oproti vzdáleným RP (v podrobnostech viz níže) i běžným žadatelům o krátkodobé vízum (mají právní nárok na udělení víza; rozsah náležitostí i důvodů pro zamítnutí je omezený). Získání tohoto zvláštního krátkodobého víza pro blízké RP však není nezbytnou podmínkou pro udělení přechodného pobytu pro tuto kategorii osob. U blízkých RP nenajdeme v ZPC obdobu § 87e odst. 1 písm. i) bodu 3. Nepotřebují, aby jako nutnou podmínku sine qua non pro získání přechodného pobytu jejich postavení blízkého RP nejdříve osvědčil ZÚ. Do ČR mohou přicestovat i na běžné krátkodobé schengenské vízum a pro podání žádosti o přechodný pobyt je to nijak nediskvalifikuje.             

Kladu si otázku: Splňuje uvedený požadavek dvojího potvrzení postavení vzdáleného RP povinnost usnadnění podle čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES? (k tomuto pojmu podrobněji viz body 99–102 stanoviska GA L. Mediny s bohatými odkazy na dřívější judikaturu). Ten „ukládá členským státům i hmotněprávní povinnost, aby jistým způsobem zvýhodnily žádosti podané státními příslušníky třetích států, jichž se uvedený článek týká, oproti žádostem o vstup a pobyt podaným ostatními státními příslušníky třetích zemí“ (viz bod 99 stanoviska GA L. Mediny s odkazem na bod 61 rozsudku SDEU ve věci C‑129/18 SM). Přestože mají členské státy prostor pro uvážení, „musí tedy vnitrostátní právní úprava obsahovat kritéria, která jsou v souladu s obvyklým významem výrazu „usnadnění“ uvedeného v čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 a nezbavují uvedené ustanovení jeho užitečného účinku“ (bod 100 stanoviska GA L. Mediny  s odkazem na dřívější judikaturu).

V zákoně o pobytu cizinců není jiný pobytový titul, který by k jeho získání vyžadoval dvojí postupné potvrzení dvěma odlišnými orgány. Je tento stav v souladu s obvyklým významem výrazu usnadnit?

 Zvýhodnění ve srovnání s kým?

Podívejme se blíže na požadavek zvýhodnění vzdálených RP oproti žádostem o vstup a pobyt podaným ostatními státními příslušníky třetích zemí.

GA Y. Bot uvedl ve stanovisku ve věci C-83/11 Rahman a ostatní: „57. Přínosné je srovnání výrazů použitých v čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 a v čl. 4 odst. 2 a 3 směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny. Zatímco ze směrnice 2004/38 vyplývá, že členské státy „usnadňují“ vstup a pobyt rodinných příslušníků občana Unie, kteří nespadají do definice rodiny v užším slova smyslu, podle směrnice 2003/86 „mohou povolit“ vstup a pobyt příbuzným v přímé vzestupné linii, zletilým svobodným dětem, pokud se o sebe prokazatelně nedokáží postarat, a nesezdanému partnerovi osoby usilující o sloučení rodiny, který je státním příslušníkem třetí země. 58. Domnívám se proto, že čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38 neposkytuje členským státům pouhou možnost, ale zavádí k jejich tíži skutečnou povinnost přijmout opatření, která jsou nezbytná k usnadnění vstupu a pobytu osob spadajících do působnosti tohoto ustanovení.“

GA M. Bobek ve věci C-89/17 Banger navázal v pozn. č. 36 touto myšlenkou: „Přitom se samozřejmě uznává, že někteří státní příslušníci třetích zemí (osoby, které nejsou rodinnými příslušníky občanů Unie) mohou požívat práva na vstup a pobyt například na základě práva na rodinný život. Viz směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (Úř. věst. 2003, L 251, s. 12; Zvl. vyd. 19/06, s. 224). Odkaz v rozsudku ze dne 5. září 2012, Rahman a další (C‑83/11, EU:C:2012:519, bod 21), je tedy třeba chápat tak, že odkazuje na obecnou kategorii státních příslušníků třetích zemí, kteří nepožívají žádných takových práv na vstup a pobyt.“

Autoři komentáře ke směrnici 2004/38/ES v jeho prvním vydání ke skupině cizinců, vůči které by měli být vzdálení rodinní příslušníci zvýhodněni, uvádí: „Lze však předpokládat, že tato přednost musí být zaručena ve srovnání s určitou skupinou státních příslušníků třetích zemí, kteří se nacházejí ve stejné situaci, nikoli však vůči státním příslušníkům třetích zemí obecně (GUILD, E., PEERS, S., TOMKIN, J. The EU Citizenship Directive. A Commentary. First edition. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 74, pozn. č. 203). Další dvě vydání však uvedenou úvahu neobsahují.

S kým tedy srovnávat? Zdá se mi logické, že vzdálené RP nelze srovnávat s těmi kategoriemi cizinců, které mají na rozdíl od vzdálených RP z práva EU právní nárok na vydání příslušného pobytového oprávnění. Například blízcí rodinní příslušníci v čl. 2 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, občané EU, rodinní příslušníci uvedení v čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/86/ES či studenti podle směrnice 2016/399. Tyto kategorie cizinců budou oproti vzdáleným RP ve výhodnějším postavení. Obecná kategorie cizinců, kteří nepožívají takových práv na vstup a pobyt, se mi zdá příliš široká, nezřetelná. Bude obsahovat vícero různých pobytových či vízových titulů.

Naopak v souladu s argumenty GA Y. Bota považuji za vhodné srovnat postavení vzdálených rodinných příslušníků s rodinnými příslušníky uvedenými v čl. 4 odst. 2 či 3 směrnice 2003/86/ES. Obsahuje kategorie cizinců, kterým neplyne právo na sloučení přímo z uvedené směrnice. Je na uvážení členských států, zda a za jakých podmínek sloučení umožní. A jak správně poukázal GA Y. Bot, vzdálení RP by měli mít oproti této kategorii osob výhodnější postavení. Je tomu tak v ZPC skutečně?

Mám o tom pochybnosti. Zejména u kategorie rodinných příslušníků uvedené v čl. 4 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86/ES, kterou jsme promítli do § 42a odst. 1 písm. d) ZPC (osamělý cizinec starší 65 let nebo cizinec, který se o sebe nedokáže postarat ze zdravotních důvodů). V Ročence uprchlického a cizineckého práva 2022 (s. 89) jsem k tomu uvedl: „Česká republika mimoto využila fakultativní čl. 4 odst. 2 směrnice a z vnitrostátní právní úpravy lze dovodit nárokovost udělení pobytu i takovým rodinným příslušníkům, kterým neplyne přímo ze směrnice. Ze zákona o pobytu cizinců lze tak dovodit nárokovost udělení dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny pro všechny kategorie rodinných příslušníků uvedených v § 42a odst. 1 až 3 zákona, ať už jim plyne ze směrnice, či nikoli. Důvody pro zamítnutí žádosti jsou pro obě zmíněné kategorie rodinných příslušníků v zákoně o pobytu cizinců konstruovány jednotně. Ze znění návětí § 56 odst. 1 a 2 zákona („neudělí“), na jehož vybrané důvody odkazuje § 46 odst. 3, nelze jakkoli dovodit, že by měl správní orgán prostor pro uvážení. Zamítací důvody jsou stanoveny taxativně. A pro nárokovost svědčí jednoznačně i návětí § 42a odst. 7.“

Vnitrostátně má tak kategorie cizinců, u které je podle unijního práva sloučení fakultativní, právní nárok na sloučení a vydání dlouhodobého pobytu za tímto účelem. O jeho udělení rozhoduje jediný orgán, a to OAMP. Naproti tomu u vzdálených RP ZPC výslovně zdůrazňuje, že na jeho udělení není právní nárok (§ 20 odst. 6). A získání přechodného pobytu pro vzdáleného RP vyžaduje předchozí získání zvláštního krátkodobého víza pro tuto kategorii osob v souladu s § 20 odst. 6 ZPC. Dva odlišné orgány tak musí posoudit a potvrdit, že se jedná o vzdáleného RP. Jediná výhoda oproti cizincům uvedeným v § 42a odst. 1 písm. d) ZPC tkví v tom, že podání žádosti o vízum vzdáleného RP není zpoplatněno. Podání žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu již ano, byť nižším poplatkem než v případě dlouhodobého pobytu. Jsou za uvedených okolností vzdálení RP při získání přechodného pobytu reálně zvýhodněni oproti cizincům žádajícím o dlouhodobý pobyt podle § 42a odst. 1 písm. d) ZPC? Je požadavek dvojího ověření stejného postavení vzdáleného RP od dvou různých orgánů skutečně „v souladu s obvyklým významem výrazu „usnadnění“?

Pokud jde kategorii rodinných příslušníků uvedenou v čl. 4 odst. 2 písm. b) směrnice 2003/86/ES (zletilé nezaopatřené děti), do 30. 6. 2023 byla uvedena v § 42a odst. 1 písm. b) ZPC. Platil pro ni stejný režim jako pro cizince uvedené v § 42a odst. 1 písm. d) ZPC (právní nárok na vydání dlouhodobého pobytu). Po novele 173/2023 Sb. je tato kategorie odkázána na dlouhodobé vízum, stejně jako nesezdaní partneři v čl. 4 odst. 3 směrnice 2003/86/ES. U dlouhodobého víza zákonodárce, stejně jako u vzdálených RP, zdůrazňuje, že na jeho udělení není právní nárok (§ 51 odst. 2 ZPC). Přijetí žádosti o dlouhodobé vízum je na rozdíl od krátkodobého víza pro vzdálené RP zpoplatněno. Zároveň však o jeho udělení rozhoduje jen jeden správní orgán a to OAMP.           

Samotná právní úprava řízení o udělení krátkodobého víza pro vzdálené RP je v ZPC minimalistická. Žádné zvýhodnění oproti běžným žadatelům o krátkodobé vízum podle vízového kodexu (nařízení 810/2009) neobsahuje. Na rozdíl od blízkých RP (§ 15a odst. 1 a 2 ZPC) musí vzdálení RP stejně jako všichni ostatní žadatelé o krátkodobé vízum doložit k žádosti všechny náležitosti a podpůrné doklady podle vízového kodexu. ZÚ může jejich žádost zamítnout na základě jakéhokoli důvodu uvedeného ve vízovém kodexu (§ 20 odst. 6 zákona). Nemohou tak těžit z omezeného okruhu důvodů pro zamítnutí žádosti jako blízcí RP (§ 20 odst. 5 zákona). Již dříve jsem navíc upozornil na to, že taková konstrukce je logicky rozporná. Tím, že vzdálený RP žádá o zvláštní krátkodobé vízum pro tuto kategorii osob, deklaruje, že bude na území žádat o přechodný pobyt. Pokud by toto zvláštní krátkodobé vízum nezískal, jeho žádost musí být zamítnuta [§ 87e odst. 1 písm. i) bod 3]. Zároveň podle vízového kodexu by měla být žádost o krátkodobé vízum zamítnuta vždy, pokud existuje pochybnost o tom, že žadatel o vízum neopustí území EU před skončením platnosti víza. A to je přesně případ vzdáleného RP. O zvláštní krátkodobé vízum žádá proto, aby nemusel území EU opustit. Žádá proto, aby tu mohl s občanem EU, na kterého se slučuje, zůstat (v podrobnostech Ročenka uprchlického a cizineckého práva 2020/2021, s. 138-140).            

Jediné zvýhodnění vzdálených RP tkví v tom, že jejich žádost o udělení krátkodobého víza není zpoplatněna. To však za podmínky, že ZÚ v rámci tzv. předposouzení shledá, že předložené podklady dostatečně prokazují, že žadatel je vzdáleným RP. A umožní mu žádost podat jako vzdálenému RP (k pojmu předposouzení viz analogicky závěry ombudsmana ze zpráv sp. zn. 5175/2025/VOP/LH a 4766/2025/VOP/VVO).

Unijní úprava počítá s tím, že zamítavé rozhodnutí o neudělení krátkodobého víza vzdálenému RP obsahuje důvody zamítnutí a výčet všech konkrétních skutkových a právních důvodů, na jejichž základě bylo zamítavé rozhodnutí přijato (viz bod 99 stanoviska GA L. Mediny a odkaz na cit. judikaturu). S tím naše právní úprava nepočítá. V praxi se tak nicméně alespoň dle našich omezených zkušeností z praxe ombudsmana děje.    

Shrňme to. Mám pochybnosti, zda odpovídá obvyklému významu výrazu usnadnění požadavek dvojího potvrzení postavení vzdáleného RP od dvou rozdílných orgánů. Nejprve od ZÚ v rámci řízení o udělení zvláštního krátkodobého víza a poté i od OAMP v řízení o udělení přechodného pobytu. Žádný jiný pobyt v ZPC takovému požadavku nepodléhá. Vždy o něm rozhoduje jen jeden orgán (OAMP). Právní úprava tak vzdáleným RP, kteří podléhají vízové povinnosti podle nařízení 2018/1806, získání přechodného pobytu spíše znesnadňuje než usnadňuje. Srovnání s kategorií rodinných příslušníků v čl. 4 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86/ES [promítnuté do § 42a odst. 1 písm. d) ZPC], jejichž sloučení je z práva EU fakultativní, neprokázalo zvýhodnění vzdálených RP. Potřebují dvojí potvrzení svého postavení od dvou různých orgánů. A udělení zvláštního krátkodobého víza je nenárokové. Naproti tomu na udělení dlouhodobého pobytu za účelem sloučení, o kterém rozhoduje pouze OAMP, je právní nárok.          

Druhá asociace

Právní úprava v Rumunsku umožňuje prodloužit partnerovi rumunského občana pobyt na jeho území pouze při splnění jedné z těchto dvou podmínek.

Za prvé, partner musí prokázat, že byl dříve registrován s právem pobytu v jiném členském státě jako rodinný příslušník občana EU. Podle GA L. Mediny jde uvedená podmínka „nad rámec toho, co vyžaduje znění čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38 a judikatura. Posledně uvedené ustanovení totiž vyžaduje pouze prokázání toho, že občan Unie a jeho partner, který je státním příslušníkem třetí země, mají „řádně doložený trvalý vztah“. Nevyžaduje však dokumenty prokazující, že byl uvedený partner dříve registrován s právem pobytu v jiném členském státě jako rodinný příslušník občana Unie“. Rumunská úprava „stanoví dodatečné požadavky, které vůbec nejsou uvedeny v čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38“ (bod 105 stanoviska).

Za druhé je prodloužení pobytu partnera možné v případě, pokud předloží rodný list dítěte. To „tedy vyžaduje, aby partneři měli společné dítě.“ K tomu GA L. Medina uvádí: „Opět platí, že žádnou takovou podmínku nelze ve znění čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38 nalézt. Kromě toho čl. 10 odst. 2 směrnice 2004/38 taxativně vyjmenovává doklady, jejichž předložení může být požadováno po státních příslušnících třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, aby jim byla vydána pobytová karta, přičemž dotčené ustanovení neupravuje možnost požadovat doklady potvrzující předchozí legální pobyt v jiném členském státě ani narození společného dítěte. Uvedené požadavky jdou tedy nad rámec toho, co připouští směrnice 2004/38, která se na situaci „vycestování a návratu zpět“ použije obdobně, a jsou tedy neslučitelné s čl. 21 odst. 1 SFEU, jak byl vyložen v rozsudku Metock“ (bod 108 stanoviska).

Hned mě k tomu napadlo, že přece ten požadavek, aby vzdálení RP podléhající vízové povinnosti získali zvláštní krátkodobé vízum pro tuto kategorii osob podle § 20 odst. 6 ZPC, v čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/38/ES nenajdeme. Fakticky jde o další podmínku, kterou musí vzdálení RP splnit (na rozdíl od nevízových vzdálených RP). Bez jejího splnění bude jejich žádost o přechodný pobyt (slovy směrnice pobytové karty) zamítnuta. Tuto podmínku nezná ani čl. 10 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Lze odkázat zejména na jeho písm. e) a f), která se týkají dokladů požadovaných po vzdálených RP pro vydání pobytové karty. Požadavek na získání zvláštního krátkodobého víza a fakticky požadavek na dvojí ověření postavení vzdáleného RP, neobsahují. Analogicky můžeme odkázat na argumentaci SDEU v bodu 53 cit. rozsudku ve věci C‑127/08 Metock a ostatní. Uvedl v něm: „Stejně tak čl. 10 odst. 2 směrnice 2004/38, který taxativně vyjmenovává doklady, jejichž předložení může hostitelský členský stát požadovat od státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, za účelem vydání pobytové karty, nestanoví, že hostitelský členský stát může požadovat doklady prokazující případný předchozí legální pobyt v jiném členském státě.“ Povšimněme si, že podle SDEU je výčet dokladů, které je možné po rodinných příslušnících požadovat, taxativní.               

Podmínku zvláštního krátkodobého víza pro vzdálené RP nenajdeme ani v čl. 5 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Ten umožňuje po rodinných příslušnících včetně těch vzdálených požadovat pouze vstupní vízum podle tehdejšího nařízení 539/2001, nyní 2018/1806. Alternativa požadovat vstupní vízum případně v souladu „s vnitrostátním právem“, se týká pouze Irska, pro které není uvedené nařízení závazné ani použitelné.

Třetí asociace      

Týká se zmíněného rozsudku SDEU ve věci C‑127/08 Metock a ostatní. K požadavku na doložení registrace s právem pobytu v jiném členském státě jako rodinný příslušník občana EU, GA  L. Medina s odkazem na bod 58 rozsudku ve věci Metock uvedla: „Takový požadavek je navíc obtížně slučitelný s rozsudkem Metock, v němž Soudní dvůr rozhodl, že požívání odvozeného práva pobytu nemůže záviset na předchozím legálním pobytu takového státního příslušníka třetí země v jiném členském státě“ (bod 106 stanoviska). O kousek dál GA připomněla, že australská partnerka (FV) v Itálii nikdy pobyt neměla. Rumunská právní úprava má tak „za následek automatické vyloučení FV z jakékoli možnosti získat právo pobytu v Rumunsku pouze z toho důvodu, že neměla předchozí formálně registrovaný pobyt v jiném členském státě, což je podmínka neslučitelná s rozsudkem Metock, která zbavuje povinnost usnadnit vstup a pobyt jejího užitečného účinku“ (bod 107 stanoviska).

To jsou nesmírně zajímavé úvahy, které mají zásadní dopady na postavení vzdálených RP. Připomeňme, že rozsudek Metock se týkal manželů občanek EU. Tedy „blízkých“ rodinných příslušníků uvedených v čl. 2 písm. a) směrnice 2004/38/ES, resp. v § 15a odst. 1 písm. a) ZPC. GA L. Medina neváhala závěry SDEU z uvedeného rozsudku přenést i na vzdálené rodinné příslušníky. To má dalekosáhlé důsledky. Ani po nich tak nelze požadovat doložení předchozího legálního pobytu v jiném členském státě. V tomto ohledu není naše právní úprava v § 87e odst. 1 písm. i) bodech 1 a 2 ZPC slučitelná s uvedeným závěrem. Ten takový požadavek neobsahuje.

Ale pozor. V rozsudku ve věci Metock najdeme i tyto úvahy: „95. Jakmile státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem občana Unie, přísluší na základě směrnice 2004/38 právo na vstup a právo pobytu v hostitelském členském státě, tento hostitelský členský stát může toto právo omezit pouze při dodržení článků 27 a 35 této směrnice. 96 Dodržení uvedeného článku 27 je nutné zejména tehdy, kdy členský stát chce státnímu příslušníkovi třetí země uložit sankci za to, že vstoupil nebo pobýval na jeho území v rozporu s vnitrostátními pravidly v oblasti přistěhovalectví předtím, než se stal rodinným příslušníkem občana Unie. 97 I když osobní chování dotyčné osoby neodůvodňuje přijetí opatření z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti ve smyslu článku 27 směrnice 2004/38, je přesto členský stát i nadále oprávněn vůči němu přijmout jiné sankce, které nenarušují svobodu pohybu a pobytu, jako je pokuta, za podmínky, že jsou přiměřené (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek MRAX, bod 77 a citovaná judikatura).“ Připomeňme i bod 19 stanoviska GA M. Poiarese Madura v téže věci. S odkazem na body 63 až 80 předchozího rozsudku SDEU ve věci C‑459/99 MRAX uvedl: „V kontextu práva pobytu spojeného se základní svobodou pohybu pracovníků již Soudní dvůr rozhodl, že členský stát nemůže, aniž by porušil právo pobytu přiznané pracovníkům Společenství, a tedy i jejich rodinným příslušníkům, směrnicí 68/360/EHS a směrnicí 73/148, odmítnout vydat povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který uzavřel manželství s pracovníkem Společenství v hostitelské zemi poté, co protiprávně vstoupil na její území. To, co platilo za platnosti předpisů před vstupem směrnice 2004/38 v platnost, platí tím spíše nyní. Je třeba zopakovat, že uvedená směrnice má „posílit“ právo pobytu všech občanů Unie.“ 

Připomeňme, že GA L. Medina vztáhla závěry z rozsudku Metock, ve kterém SDEU odmítl oprávněnost požadovat předchozí legální pobyt v jiném členském státě, i na vzdálené RP. Nevidím jediný důvod, proč by nebylo možné na vzdálené RP vztáhnout analogicky i další závěry z uvedeného rozsudku, které cituji v předchozím odstavci. SDEU v nich odmítl, že by bylo možné porušení cizineckých předpisů (nelegální vstup či pobyt na území) postihovat odepřením práva pobytu. Stejné pravidlo by se mělo uplatnit i na vzdálené RP. Vlastně nejde o nic překvapivého. Již v Ročence uprchlického a cizineckého práva 2020/2021 (s. 127) jsem s odkazy na odbornou literaturu uvedl, že i na vzdálené RP se vztahuje čl. 9 odst. 3 směrnice¨2004/38/ES. Podle něho může dotyčná osoba při nesplnění povinnosti registrace „podléhat přiměřeným a nediskriminačním sankcím.“ Těmi je myšlena např. pokuta, nikoli odepření pobytu.

Co z uvedeného plyne pro nás? To, že důvody pro zamítnutí žádosti o vydání přechodného pobytu vzdálených RP v § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 a 2 jsou v rozporu s čl. 9 odst. 3 směrnice 2004/38/ES. Podle nich OAMP žádost zamítne, pokud není vzdálený RP oprávněn pobývat na území (bod 1) nebo setrvává na území na základě výjezdního příkazu (bod 2). Sankce v podobě zamítnutí žádosti není přiměřená. Zvláště ve vztahu k podání žádosti z výjezdního příkazu. Jeho vydání totiž vůbec nemusel předcházet neoprávněný pobyt vzdáleného RP na území ČR (§ 50 ZPC). Navíc právní úprava připouští, že z výjezdního příkazu může cizinec podat žádost o dlouhodobé vízum za účelem strpění podle § 33 odst. 1 a žádost o dlouhodobý pobyt podle § 42e ZPC (§ 50 odst. 3). Můžeme tak argumentovat i tím, zda důvod v § 87e odst. 1 písm. i) bodu 2 ZP neodporuje rovněž požadavku na zvýhodnění vzdálených RP oproti jiným kategoriím cizinců.

Závěr

Úvahy GA L. Mediny ve věci C-449/25 FV potvrzují to, co jsem napsal už v Ročence uprchlického a cizineckého práva 2020/2021 (s. 120–143). Tedy, že důvody pro zamítnutí žádosti o přechodný pobyt vzdálených RP v § 87e odst. 1 písm. i) bodech 1, 2 a 3 ZPC jsou v rozporu s právem EU. Naše vnitrostátní legislativa bez objektivního důvodu znevýhodňuje ty občany EU a jejich rodinné příslušníky, kteří podléhají vízové povinnosti. Vyžaduje po nich dvojí ověření postavení vzdáleného RP od dvou různých orgánů. To zároveň popírá požadavky na usnadnění získání pobytu a zvýhodnění vzdálených RP ve srovnání s jinými kategoriemi cizinců. Sankce za podání žádosti o přechodný pobyt z neoprávněného pobytu a z výjezdního příkazu v podobě zamítnutí žádosti je nepřiměřená a v rozporu s čl. 9 odst. 3 směrnice 2004/38/ES.                        

Ustanovení § 87e odst. 1 písm. i) body 1, 2 a 3 nelze použít minimálně vůči vzdáleným RP migrujících občanů EU (s ohledem na čl. 9 odst. 3 směrnice 2004/38/ES) a v situacích, na které dopadají články 20 (občanství EU; rozsudek SDEU ve věci C-34/09 Zambrano a všechna navazující judikatura) a 21 (U-Turn situace) SFEU. V těchto případech se mohou vzdálení RP dovolat přímého účinku uvedených ustanovení a vyloučit použití § 87e odst. 1 písm. i) ZPC. Připouštím, že ochrana vnitrostátně dorovnaných vzdálených RP nemigrujících občanů ČR může být složitější. Nemohou se dovolat přímého účinku, ale pouze eurokonformního výkladu § 87e odst. 1 písm. i) ZPC.