Judikaturní update – květen 2026

Rády bychom vám v pravidelných měsíčních updatech přinášely přehled aktuální judikatury z oblasti azylového a cizineckého práva. Zaměřovat se chceme především na rozsudky SDEU, ESLP a našich i zahraničních soudů. Zatímco u SDEU a ESLP plánujeme mapovat vše klíčové, u české rozhodovací praxe půjde spíše o selekci z našeho pohledu právně nejvýznamnějších verdiktů. Pokud byste v rámci své profesní činnosti narazili na zajímavé rozhodnutí, o které byste se chtěli podělit, budeme moc rády, když nám dáte vědět!

ESLP

J. B. proti Řecku, č. 54796/16

Posouzení Turecka jako bezpečné třetí země v rámci dohody EU-Turecko

Dne 26. května 2026 dospěl třetí senát ESLP k závěru o neporušení čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 3 Úmluvy. Případ se týkal hrozícího návratu z Řecka do Turecka na základě společného prohlášení EU-Turecko z března 2016. Současně však dospěl k závěru o porušení čl. 3 Úmluvy ve vztahu k podmínkám detence na policejní stanici v Mytiléné, kde byl stěžovatel držen měsíc a 19 dnů.

Stěžovatel, syrský státní příslušník arménského původu a křesťanského vyznání, požádal v Řecku o azyl. Jeho žádost řecké orgány zamítly s tím, že Turecko je pro něj „první zemí azylu“, resp. „bezpečnou třetí zemí“ podle společného prohlášení EU a Turecka z března 2016. S opravnými prostředky neuspěl. Následně se přesunul do Francie, kde získal postavení uprchlíka.

Zatímco ESLP v části týkající se čl. 3 Úmluvy stížnost vyškrtl, potvrdil, že ve vztahu k procesním nedostatkům řízení stěžovatel neztratil postavení oběti ani získáním azylu ve Francii. Jelikož jeho obavy z návratu do Turecka představovaly hájitelnou námitku, Řecko mělo povinnost poskytnout mu účinný prostředek nápravy. To se však podle ESLP stalo.

ESLP při závěru o neporušení čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy zdůraznil, že proběhlo individuální posouzení v rámci vícestupňového řízení. Řecké orgány z vlastní iniciativy zkoumaly na základě širokého spektra zpráv situaci v Turecku, přičemž stěžovatel měl reálnou možnost domněnku o bezpečnosti vyvrátit. Soud také vyzdvihl existenci diplomatických záruk v rámci strukturované spolupráce. Upřesnil, že v případě strukturovaného rámce spolupráce nelze mechanicky uplatňovat požadavek na konkrétní záruky, jak je tomu u ad hoc diplomatických garancí. Klíčové je, zda záruky ve světle obecného schématu a podkladů pro Soud představují dostatečně důvěryhodnou záruku ochrany před špatným zacházením. Řecké orgány tudíž neposuzovaly záruky Turecka izolovaně, ale v širším kontextu a v kombinaci s dalšími podklady. Stěžovatel měl k dispozici účinné záruky a opravné prostředky v teorii i praxi, které ho chránily před svévolným vrácením či řetězovým vyhoštěním.

Ve vztahu k detenci ESLP zopakoval (viz judikatura v bodě 142 rozsudku), že řecké policejní stanice nejsou vybaveny pro dlouhodobé zajištění. S ohledem na pobyt stěžovatele přesahující měsíc konstatoval porušení.

Rozsudek J. B. proti Řecku představuje první rozhodnutí, v němž ESLP zkoumá samotnou povahu diplomatických záruk v rámci dohody EU–Turecko. Dospěl přitom k zásadnímu závěru, že u obdobných strukturovaných záruk není nutné mechanicky uplatňovat požadavek na individualizované diplomatické ujištění. Tento závěr tak jde, zdá se, ruku v ruce s podporou „inovativních“ návratových řešení, po kterých volá Kišiněvská deklarace, o níž jsme již psali.

Şener proti Polsku, č. 53371/18

Procesní záruky v případě vyhoštění na základě utajovaných informací

Dne 7. května konstatoval první senát porušení čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a porušení čl. 8 Úmluvy, jelikož řízení týkající se opatření s účinky vyhoštění, přijatých na základě utajovaných informací, neobsahovalo dostatečné kompenzační faktory, které by zhojily absolutní odepření přístupu k informacím o důvodech tohoto postupu.

Stěžovatel, turecký státní příslušník Adin Şener (který v průběhu řízení v roce 2024 zemřel a v řízení následně pokračovala jeho dcera), pobýval v Polsku legálně od roku 1989 na základě opakovaně prodlužovaných povolení k přechodnému pobytu. V Polsku provozoval drobné podnikání a založil rodinu s polskou občankou. V roce 2016 byl při návratu z dovolené v Turecku zastaven na turecko-bulharských hranicích, kde mu byl odepřen vstup do schengenského prostoru, přestože jeho polské povolení k pobytu bylo stále platné. Bulharské orgány ho informovaly, že je zanesen do evidence nežádoucích cizinců a do Schengenského informačního systému (SIS). Polské orgány mu následně odmítly sdělit jakékoli podrobnosti či konkrétní skutkové okolnosti s odkazem na to, že zápis byl proveden z důvodů národní bezpečnosti a podkladové materiály podléhají utajení. Pokusy stěžovatele a jeho právního zástupce o výmaz z evidence či nahlédnutí do spisu byly u polských správních orgánů i soudů neúspěšné.

ESLP v první řadě posuzoval přijatelnost stížnosti a dospěl k závěru, že i samotný zápis do rejstříku nežádoucích osob a do SIS, který cizinci fakticky znemožňuje návrat do země legálního pobytu a vede ke zrušení pobytového oprávnění, představuje „vyhoštění“ ve smyslu Úmluvy. Článek 1 Protokolu č. 7 tak byl aplikovatelný.

Soud se při posouzení opřel o test z rozsudku velkého senátu ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, v jehož rámci je potřeba posoudit: (1) zda byla omezení procesních práv náležitě odůvodněna ve světle individuálních okolností, a pokud ano, (2) zda byla tato omezení dostatečně kompenzována vyvažujícími (kompenzačními) faktory.

V daném případě stěžovatel neměl fakticky žádné informace ohledně důvodů zápisu. Nevěděl, který orgán o jeho zavedení do příslušného rejstříku požádal, a neobdržel ani minimální přehled skutkových okolností, které vedly k závěru, že představuje hrozbu pro národní bezpečnost. Tím pádem se nemohl adekvátně bránit u soudů, kde se rovněž nedozvěděl žádné bližší podrobnosti, pročež ani samotný soudní přezkum nepředstavoval dostatečný vyvažující faktor. Stěžovatel neměl v žádné fázi přístup ke klíčovým částem spisu a nemohl účinně rozporovat podstatu utajovaných důvodů.

Ve vztahu k čl. 8 Úmluvy pak ESLP zopakoval (viz např. analogicky Mirzoyan proti České republice), že pokud opatření (zde odepření vstupu a zápis do registrů) vede k faktickému vyhoštění cizince a dlouhodobému odloučení od rodiny, musí být procesní záruky podle čl. 8 interpretovány ve světle čl. 1 Protokolu č. 7. ESLP konstatoval, že stěžovatel měl v Polsku prokazatelný rodinný život. Jelikož vnitrostátní řízení vykazovalo zásadní procesní nedostatky, které nebyly vyváženy tak, aby byla zachována podstata jeho práv, ESLP uzavřel, že zásah do rodinného života nebyl „nezbytný v demokratické společnosti“, a konstatoval porušení i na poli článku 8 Úmluvy.

Případ tak nepředstavuje výrazný právní posun, neboť ESLP pouze pokračuje v uplatňování východisek z rozsudku velkého senátu Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, a to na poměrně absurdních skutkových okolnostech připomínajících Kafkův Proces. Rozsudek je však významný potvrzením širokého autonomního pojmu vyhoštění, pod který lze podřadit i samotné vedení v databázích vedoucí k odepření vstupu, a upevněním provázaného výkladu procesních garancí ve vztahu k čl. 8 Úmluvy.

SDEU

Shamsi, C-877/24 (vyhoštění doživotně odsouzených vězňů)

Případ se týkal státních příslušníků třetích zemí neoprávněně pobývajících v Nizozemsku, kteří byli odsouzeni k dlouhodobým trestům odnětí svobody – k doživotí za vraždy a k 25 letům za teroristicky motivované pokusy o vraždu. Vůči oběma bylo vydáno rozhodnutí o navrácení, přičemž vnitrostátní soudy se neshodly, zda lze takové rozhodnutí vydat v situaci, kdy cizinci kvůli vězení nemohou po desítky let zemi fakticky opustit a stát je nemůže vyhostit.

SDEU rozhodl, že návratová směrnice vydání rozhodnutí o navrácení nebrání. Výkon trestu je legitimním důvodem pro odklad vyhoštění podle čl. 9 odst. 2 směrnice. Stát z důvodu dlouhého časového odstupu musí garantovat procesní záruky. Cizinec musí mít možnost namítat změnu okolností a orgány jsou povinny před propuštěním a samotným vyhoštěním provést nové, aktualizované posouzení zásady non-refoulement, které bude podléhat soudnímu přezkumu. Stát zároveň nemá povinnost udělit těmto lidem povolení k pobytu.

INPS, C-747/22 (velký senát) (diskriminační podmínky pobytu pro sociální dávky)

Případ se týkal osoby, která v Itálii získala doplňkovou ochranu. V návaznosti na to požádala o tzv. „občanský příjem“ (reddito di cittadinanza), což byla italská státní dávka kombinující finanční pomoc v chudobě s programy na podporu zaměstnanosti a rekvalifikace. Italský národní institut sociálního zabezpečení (INPS) mu však dávku odebral a nařídil vrátit již vyplacené peníze. Důvodem bylo, že žadatel nesplnil podmínku stanovenou italským zákonem, a to mít v Itálii trvalý pobyt alespoň 10 let, z toho poslední 2 roky nepřetržitě. Žadatel tuto podmínku nesplnil a INPS zažaloval s odkazem na diskriminační charakter podmínek a na rozpor s unijním právem.

Soudní dvůr dospěl k závěru, že dávka nepředstavuje specifický národní nástroj pracovní politiky, jak tvrdila italská vláda, ale spadá pod články 26 (přístup k zaměstnání) a 29 (sociální péče) kvalifikační směrnice. Desetiletá podmínka pobytu představuje nepřímou diskriminaci, protože ve skutečnosti mnohem tvrději dopadá na držitele mezinárodní ochrany a je neutrální jen zdánlivě (v Itálii tuto podmínku nesplňovalo přes 56 % držitelů mezinárodní ochrany). Soudní dvůr zdůraznil zásadu rovného zacházení pro držitele mezinárodní ochrany. Státy proto nemohou vymýšlet další doplňkové podmínky, aby přístup k základní pomoci omezily z rozpočtových důvodů. Umožnění příspěvků jen pro osoby, které jsou dlouhodobě a dobře integrovány, by znamenalo výjimku z ustanovení kvalifikační směrnice, kterou unijní normotvůrce nezamýšlel. Příslušné ustanovení kvalifikační směrnice tak brání právní úpravě, která podřizuje použití vnitrostátního opatření proti chudobě a podpory přístupu k práci a sociálnímu začleňování pro osoby s doplňkovou ochranou podmínce nejméně desetiletého pobytu.

NSS

Rozsudek NSS ze dne 7. května 2026, čj. 3 Azs 161/2025-29 (posuzování zranitelnosti)

NSS zamítl kasační stížnost OAMP a potvrdil, že postupoval nezákonně, když skupině cizinců s malým dítětem neumožnil bezodkladný vstup na území České republiky. Žalobci, mezi nimiž bylo i batole, požádali v červenci 2025 v tranzitním prostoru pražského letiště o mezinárodní ochranu, avšak do vnitrozemí a navazujícího azylového zařízení byli vpuštěni až po osmi dnech. Městský soud v Praze následně vyhověl jejich žalobě a konstatoval, že toto sedmidenní zadržování na letišti představovalo nezákonný zásah. Soudy své rozhodnutí opřely o zákon o azylu, podle kterého má stát povinnost umožnit vstup na území takzvaným zranitelným osobám (kam rodiny s nezletilými dětmi výslovně patří) bez zbytečného odkladu. OAMP se hájilo tím, že před vpuštěním muselo cizince nejprve jako zranitelné osoby bezpečně identifikovat, k čemuž potřebovalo sehnat tlumočníka z perštiny a ověřit jejich rodinné vazby, obzvláště když se cizinci původně prokázali pozměněnými moldavskými doklady.

NSS argumentaci OAMP odmítl a zdůraznil, že posuzování zranitelnosti musí být rychlé a bezformální. Pokud byl státní orgán konfrontován se dvěma dospělými a batoletem, muselo mu být již na první pohled zřejmé, že jde o rodinu, aniž by bylo nutné na letišti složitě prověřovat přesné příbuzenské vztahy. Samotné poskytnutí podrobných údajů k azylové žádosti proto podle NSS nemůže být podmínkou pro propuštění zranitelné osoby z letištního tranzitu. Jelikož ministerstvo neuneslo důkazní břemeno a nedokázalo své týdenní otálení relevantně zdůvodnit, soudy jeho postup definitivně označily za nepřiměřený zásah do lidské důstojnosti a osobní svobody žalobců.

Rozsudek NSS ze dne 14. května 2026, čj. 6 Azs 60/2026-17 (přechodná ustanovení zákona o azylu)

NSS se zabýval výkladem a praktickými důsledky uplatnění přechodných ustanovení zákona č. 314/2025 Sb., kterým byl novelizován zákon o azylu. Jádrem sporu byla otázka, zda mělo ministerstvo v novém řízení posuzovat navazující možnost udělení národního humanitárního azylu. Krajský soud totiž ministerstvo zavázal k dalšímu posouzení podmínek mezinárodní ochrany a přímo konstatoval, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení národního humanitárního azylu. Ministerstvo to však odmítlo s poukazem na to, že tento institut byl s účinností od 1. října 2025 zrušen zákonem.

NSS se musel vypořádat s výkladem přechodných ustanovení. Konstatoval, že je potřeba postupovat podle čl. II bodu 2 přechodných ustanovení, který představuje autonomní úpravu pro postup po zrušení rozhodnutí soudem. Není tedy možné postupovat podle bodu 1, který obecně stanoví, že se postupuje podle úpravy účinné ke dni provedení příslušného úkonu. To podporuje i systematika příslušného článku. Specifická úprava znemožňující udělení národního humanitárního azylu (bod 9) se totiž podle NSS použije pro správní řízení zahájená a neovlivněná zásahem soudu. Pro daný případ tak bylo rozhodné datum nabytí právní moci rozsudku krajského soudu v červenci 2025, nikoli datum rozhodnutí ve věci (listopad 2025). Ministerstvo tudíž mělo posuzovat podmínky pro udělení národního humanitárního azylu, což bude muset udělat i nyní. Rozhodné je pořád datum nabytí právní moci rozsudku krajského soudu. Jiný závěr by podle NSS popíral účel soudní ochrany a její účinnost, jelikož by si ministerstvo opakovaným nerespektováním závazného právního názoru mohlo „počkat“ na pro sebe výhodnější procesní situaci.

Rozsudek NSS ze dne 20. května 2026, čj. 2 Azs 64/2024-62 (povolení k dlouhodobému pobytu)

Rozsudek řeší problematiku udělování povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní. NSS potvrdil, že deklarovaný účel pobytu musí mít k území České republiky dostatečně intenzivní, těsnou a seriózní vazbu. Záměr cizince studovat anglický jazyk na soukromé jazykové škole v Brně tuto podmínku nesplňuje, neboť takovou vzdělávací aktivitu lze realizovat kdekoli na světě. Z okolností případu pak bylo zřejmé, že šlo spíše o zástupný důvod k legálnímu setrvání v ČR po ukončení řádného vysokoškolského studia.

NSS se v rozhodnutí zásadně vypořádal také s principem legitimního očekávání. Konstatoval, že účastník řízení se nemůže domáhat kontinuity dřívější správní praxe, pokud tato praxe byla v rozporu se zákonem a vybočovala z mezí správního uvážení. Ochrana legitimního očekávání cizinců nemůže mít přednost před zásadou legality. Pokud tedy správní orgány v minulosti jazykové kurzy nesprávně akceptovaly, změna jejich rozhodovací praxe směrem k zákonnému výkladu je opodstatněná.

Rozsudek NSS ze dne 21. května 2026, čj. 6 Azs 44/2026-30 (vydávání cestovního průkazu)

NSS se zabýval podmínkami pro vydání cestovního průkazu totožnosti cizincům, kterým domovský stát podmiňuje vydání pasu výkonem vojenské služby. NSS sice odmítl formalistický přístup OAMP i městského soudu a potvrdil, že riziko brutální šikany či mučení v arménské armádě může u cizince, který vyrostl v ČR a nemá k zemi původu vazby, představovat objektivní překážku nezávislou na jeho vůli (porušení čl. 2 a 3 Úmluvy). Správní orgány proto nemohou rizika vojenské služby bagatelizovat na základě zastaralých zpráv o zemi původu. Z konstantní judikatury NSS vyplývá, že informace o zemi původu musí splňovat několik základních kritérií, tj. musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.

NSS však současně zdůraznil, že cestovní průkaz totožnosti podle § 114 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců je striktně vázán na účel vycestování. Pokud cizinec v řízení neprojeví reálný úmysl z České republiky odcestovat a doklad požaduje pouze jako náhražku pasu pro vyřešení své pobytové situace, nesplňuje zákonné podmínky. Jelikož žadatel tento samostatný zamítavý důvod v žalobě nenapadl, NSS musel jeho kasační stížnost zamítnout, protože zpochybnění pouze jednoho z více důvodů rozhodnutí nestačí.

Rozsudek NSS ze dne 22. května 2026, čj. 7 Azs 5/2026-18 (dočasná ochrana)

NSS upřesnil podmínky dočasné ochrany u ukrajinských státních příslušníků, kteří se před začátkem ruské invaze fyzicky nenacházeli na Ukrajině. NSS odmítl formalistický přístup OAMP a konstatoval, že pouhá dřívější existence pobytového oprávnění či krátkodobý pobyt žadatele v jiném členském státě (Slovensko, Maďarsko) automaticky nevylučuje nárok na dočasnou ochranu v České republice. Pro splnění unijní podmínky „pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022“ je rozhodující reálné těžiště zájmů cizince. Vízum v pase či vycestování z důvodu práce, studia či dovolené neznamená, že cizinec Ukrajinu opustil s úmyslem trvale žít v jiné zemi. NSS zdůraznil, že je na správním orgánu, aby v novém řízení dostatečně objasnil skutečný stav věci a prokázal, že byl žadatel před vypuknutím války trvale usazen jinde. Pouhý odkaz na schengenské vízum nebo vstupní razítko v cestovním pasu k odmítnutí žádosti pro nepřijatelnost nepostačuje.

Rozsudek NSS ze dne 29. května 2026, čj. 21 Azs 7/2025-61 (dokazování v azylovém řízení)

NSS upřesnil podmínky rozsahu dokazování v azylovém řízení. Žadatel kurdské národnosti z Turecka poukazoval na řadu pochybení. NSS se v této souvislosti zaměřil primárně na otázku, jakým způsobem je potřeba vypořádat důkazní materiály předložené žadatelem. Ačkoliv v řízení o mezinárodní ochraně má odpovědnost za zjištění situace v zemi původu správní orgán a žadatel není povinen svá tvrzení prokazovat, NSS zdůraznil, že pokud důkazní prostředky předloží, je povinností správního orgánu se s nimi vypořádat. Pokud předkládá žadatel cizojazyčné listiny, měla by mu být dána příležitost vysvětlit, jaká skutková tvrzení mají doložit. Nelze tedy akceptovat postup, kdy se správní orgán k předloženým listinám nevyjádří vůbec, aniž by jejich relevanci posoudil. To se však v předmětném případě stalo, jelikož Ministerstvo vnitra nezajistilo překlad doložených listin, neprovedlo jimi dokazování a nijak se s nimi v rozhodnutí nevypořádalo, přestože šlo o listiny s přímou vazbou na osobu žadatele (např. rozsudek vůči žadateli). Některé důkazy sice při jednání provedl krajský soud, nicméně například předmětný trestní rozsudek z roku 2013 pominul.

Další klíčové pochybení správního orgánu spočívalo v selektivním a nedostatečně individualizovaném hodnocení rizik spojených s návratem stěžovatele. Ministerstvo vnitra se v aktuálním rozhodnutí vůbec nevyjádřilo k reálně hrozícímu postihu za odmítnutí výkonu povinné vojenské služby, ačkoli ze spisového materiálu vyplývalo, že stěžovateli zákonný odklad již skončil. Správní orgán navíc ignoroval zprávy o zemi původu, které dokumentovaly špatné zacházení, absenci nezávislého dohledu a diskriminaci Kurdů či politických vězňů v tureckých věznicích. Kategorický závěr ministerstva, že výkon trestu nepředstavuje riziko vážné újmy, tak podle soudu neodpovídal požadavkům na úplné zjištění skutkového stavu s přihlédnutím ke specifickému profilu stěžovatele.

Rozsudek NSS ze dne 29. května 2026, čj. 5 Azs 75/2026-24 (předání do Maďarska)

Podstata věci spočívá v hodnocení, zda se krajský soud (a OAMP) dostatečně zabýval posouzením systémových nedostatků maďarského azylového systému. Maďarsko bylo příslušné k posouzení žádostí stěžovatelů. Česká republika v souladu s čl. 21 nařízení Dublin III předložila Maďarsku žádost o převzetí s tím, že stěžovatelé měli pobytová oprávnění a Maďarsko svou příslušnost v obou případech uznalo.

NSS odmítl přístup OAMP i krajského soudu, které se spoléhaly pouze na oficiální unijní zprávy. V případě informace EUAA se jednalo o odpověď maďarského orgánu odpovědného za rozhodování o mezinárodní ochraně na otázky sestavené EUAA do dotazníkové podoby, které nebyly nijak ověřeny. Nelze ji tedy považovat za objektivní zdroj informací, ale je k ní třeba přistupovat pouze jako k tvrzení maďarských orgánů. Podle NSS měl OAMP i krajský soud vycházet z toho, že maďarská právní úprava podávání žádostí o udělení mezinárodní ochrany je v rozporu s evropským právem, takže nelze bez dalšího ujištění vycházet z domněnky, že maďarské azylové řízení nevykazuje žádné významné systémové nedostatky. OAMP se touto otázkou měl zabývat i bez námitky.

Soud potvrdil, že jelikož maďarský právní řád v rozporu s unijním právem neumožňuje podat žádost o azyl přímo na svém území a registrace tzv. „dublinských navrátilců“ je závislá na nepsané, právně nevynutitelné faktické praxi tamních úředníků, existuje reálné riziko svévolného vyhoštění bez přístupu k soudní ochraně. Správní orgány proto nemohou navracení cizinců odůvodňovat unijní domněnkou vzájemné důvěry, pokud je přístup k právu v cílovém státě závislý na faktické libovůli úřadů.

NSS současně korigoval argumentaci stěžovatelů ohledně aktivace humanitárního diskrečního oprávnění a zdůraznil, že běžné chronické zdravotní obtíže (zde bolesti žaludku) nepředstavují tak intenzivní humanitární překážku, která by sama o sobě bránila transferu, neboť zdravotní péče je v Maďarsku standardně dostupná. Jelikož však hlavní důvod rozhodnutí, tj. reálná možnost přístupu k azylovému řízení v Maďarsku,  v přezkumu neobstál, NSS rozhodnutí OAMP i krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.