Přinášíme shrnutí nejzajímavějších srpnových rozhodnutí v oblasti cizineckého práva. V aktuálním přehledu nabízíme pouze rozhodnutí NSS. Soud se věnoval například vydávání cestovních průkazů, problematice přezajištění či prodlužování detence v případě nespolupráce domovského státu a zdůraznil také nezbytnost shovívavějšího přístupu k formulaci žalobních bodů ve věcech mezinárodní ochrany. Upozorňujeme rovněž na klíčovou procesní otázku, kterou bude řešit rozšířený senát: zda lze policejní protokol o podání vysvětlení použít jako podklad pro vydání rozhodnutí o zajištění cizince.
Rozsudek NSS ze dne 5. srpna 2026, čj. 2 Azs 59/2026-47 (nevydání cestovního průkazu totožnosti)
NSS se zabýval podmínkami vydání cestovního průkazu totožnosti (CPT) podle § 114 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel z Ukrajiny žil v ČR od roku 1992. Žádal o vydání CPT nikoli proto, aby vycestoval, ale aby vyřešil svou pobytovou situaci, protože bez platného cestovního dokladu mu hrozilo neprodloužení pobytového oprávnění. Sám přitom uváděl, že území opustit nehodlá, nemá na Ukrajině žádné vazby a navíc pečuje o vážně nemocnou družku.
NSS kasační stížnost zamítl a potvrdil, že podmínka vycestování je jedním ze základních předpokladů pro vydání CPT. A nejde o pouhou formalitu. Odkázal na svou dřívější judikaturu, podle níž je smyslem tohoto dokladu umožnit cizinci, který nemá a objektivně nemůže získat cestovní doklad, jednorázově opustit území, nikoliv sloužit jako náhradní doklad totožnosti pro řešení pobytové situace. Soud odmítl argumentaci, že by nepřiměřené dopady do soukromého a rodinného života měly vést k prolomení této podmínky, protože namítané dopady se vážou k jinému, samostatnému řízení (řízení o prodloužení pobytového oprávnění).
Rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2026, čj. 9 Azs 7/2026-41 (předčasné přezajištění žadatele o azyl)
NSS se zabýval nezákonností rozhodnutí policie o přezajištění vietnamského občana za účelem jeho vyhoštění. Cizinec byl původně zajištěn kvůli neoprávněnému vstupu na území ČR, ale následně požádal o mezinárodní ochranu, čímž přešel pod režim zákona o azylu. Poté, co mu azyl nebyl udělen a krajský soud zamítl jeho navazující žalobu, policie rozhodla o jeho opětovném zajištění podle zákona o pobytu cizinců. Spornou se stala otázka, zda o zajištění podle zákona o pobytu cizinců bylo možné rozhodnout v době, kdy krajský soud sice zamítl žalobu, ale rozhodnutí soudu nenabylo právní moci.
NSS dospěl k závěru, že postup policie byl předčasný a nezákonný, a proto zrušil jak její rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu. Soud jasně stanovil, že cizinec si zachovává postavení žadatele o azyl až do okamžiku, kdy soudní rozhodnutí o jeho azylové žalobě nabude právní moci (a nikoliv jen do chvíle jeho vydání). Sporným se stal § 46 odst. 15 písm. b) zákona o azylu [nyní § 46d odst. 1 písm. b)], podle kterého se pro účely zajištění považuje za žadatele o udělení mezinárodní ochrany osoba i po rozhodnutí soudu do doby, než policie rozhodne o případném zajištění podle zákona o pobytu cizinců, avšak nejdéle pět pracovních dnů. Podle NSS tato pětidenní lhůty začíná plynout až od právní moci rozhodnutí, nikoli od jeho vydání. Upřednostnil tak výklad, který nemá za následek zajištění, jehož účel nelze v daném okamžiku naplnit, jelikož až po právní moci rozhodnutí soudu nebude bránit postavení žadatele vycestování.
Rozsudek NSS ze dne 12. 8. 2026, čj. 6 Azs 97/2026-44 (míra konkretizace žalobních bodů v azylových věcech)
NSS řešil otázku přípustnosti a míry konkretizace žalobních bodů u žadatelů o mezinárodní ochranu. Městský soud v Praze původně odmítl žalobu gruzínského žadatele pro její obecnost a neodstranitelné vady. Stěžovatel v ní namítal neaktuálnost informací o zemi původu, zhoršující se bezpečnostní situaci v Gruzii (s odkazem na doporučení MZV) a skutečnost, že byl pronásledován za účast na politických akcích. Městský soud tato tvrzení vyhodnotil jako nedostatečná, žádost stěžovatele o ustanovení advokáta pro doplnění žaloby zamítl, vyzval stěžovatele ve lhůtě tří dnů k doplnění podstatných náležitostí žaloby a po neodstranění vad žalobu odmítl.
NSS tento formalistický postup zkritizoval a usnesení městského soudu zrušil pro odepření přístupu k soudu. Dospěl k závěru, že stěžovatelova tvrzení – ač stručná – byla dostatečně individualizovaná na to, aby představovala projednatelný žalobní bod. Stěžovatel sám sice avizoval doplnění žaloby za pomoci advokáta, toho mu nicméně soud neustanovil. NSS zdůraznil, že ve věcech mezinárodní ochrany musí soudy k formulaci žalobních bodů přistupovat shovívavěji, a to jak s ohledem na zranitelnost a jazykovou bariéru žadatelů, tak s ohledem na požadavky unijního práva (konkrétně procedurální směrnice), které garantuje právo na účinný opravný prostředek zahrnující plný a ex nunc přezkum skutkové i právní stránky věci. Současně poukázal na nekonzistentní rozhodování, když v novější věci městský soud podobně formulované žalobní body projednal, aniž by žalobkyni vyzýval k odstranění vad.
K tomu doplňujeme, že s účinností od června 2026 platí, že soud není vázán žalobními body. Tím ale není dotčena povinnost účastníka řízení ve věci mezinárodní ochrany vymezit v žalobě žalobní body (§ 33b odst. 2 zákona o azylu). Na požadavky na žalobní body by tak patrně měla judikatura nahlížet ještě mírněji. Přesto můžeme očekávat, že spory o to, zda vůbec žaloba žalobní bod obsahuje, nebo nikoli, se objevovat mohou.
Rozsudek NSS ze dne 14. srpna 2026, čj. 1 Azs 62/2026-71 (prodloužení zajištění v případě nespolupráce státu)
Rozsudek se zabývá zákonností prodloužení zajištění ruského státního příslušníka za účelem správního vyhoštění za situace, kdy domovský stát s českými orgány odmítl spolupracovat. Přestože Ruská federace výslovně sdělila, že cizince neeviduje, neprovede s ním konzulární pohovor a odmítá jej přijmout zpět, Ředitelství služby cizinecké policie jeho zajištění nadále prodlužovalo. Policie tento postoj označila jako pouhou „administrativní překážku“ a podala Rusku novou žádost. Krajský soud žalobu zamítl.
NSS rozhodnutí krajského soudu i policie zrušil. NSS poukázal na to, že v únoru 2026 policie obdržela dopis od ruských orgánů, ze kterého bylo zřejmé, že stěžovatel nefiguruje v jejich evidencích, že není možné provést konzulární pohovor a že odmítají žádost o readmisi. Policie to relativizovala a hodnotila jako administrativní překážku a v rozhodnutí o prodloužení zajištění nastínila další snahy o realizaci vyhoštění. NSS nicméně konstatoval, že po této informaci neměla policie žádné racionální důvody domnívat se, že vycestování je reálné. Bylo zřejmé či alespoň pravděpodobné, že zákonný účel zajištění nebude moct být naplněn, a zásah do osobní svobody byl tak neodůvodněný. Rozhodnutí krajského soudu i policie proto NSS s odkazem na starší judikaturu zrušil, byť se stěžovatel v souladu s § 125 odst. 6 zákona o pobytu cizinců domáhal deklarace nezákonností rozhodnutí .
Usnesení NSS ze dne 19. srpna 2026, čj. 4 Azs 42/2026-30 (předložení věci rozšířenému senátu – lze protokol o vysvětlení považovat za podklad pro zjištění skutečností rozhodných pro vydání rozhodnutí o zajištění cizince?)
Policie zajistila stěžovatelku z Vietnamu poté, co lustrace odhalila, že v SIS je vedena jako osoba, na níž se vztahuje maďarské rozhodnutí o navracení. V rozhodnutí vycházela mimo jiné z protokolu o vysvětlení, který s žalobkyní sepsala, a na jeho základě dovodila, že nelze přistoupit k mírnějším zvláštním opatřením namísto zajištění. Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že takový protokol nelze podle § 137 odst. 4 správního řádu použít jako důkazní prostředek, a rozhodnutí o zajištění je proto nezákonné.
NSS řešil otázku, zda lze protokol o podání vysvětlení pořízený policií podle § 167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců použít jako podklad pro rozhodnutí o zajištění cizince za účelem vycestování, nebo zda takovému užití brání zákaz vyplývající z § 137 odst. 4 správního řádu.
Čtvrtý senát NSS věc postoupil rozšířenému senátu, protože shledal, že se hodlá odchýlit od právního názoru vysloveného pátým senátem (usnesení čj. 5 Azs 221/2025-20), podle kterého § 137 odst. 4 správního řádu použití protokolu o vysvětlení pro odůvodnění rozhodnutí o zajištění vylučuje. Předkládající senát naopak dovodil, že rozhodnutí o zajištění je specifické tím, že je vždy prvním úkonem v řízení, před nímž neprobíhá žádná fáze dokazování, na niž by se zákaz z § 137 odst. 4 mohl vztahovat, a že správní orgán nemá jinou zákonnou možnost, jak si opatřit informace o osobních, majetkových a rodinných poměrech cizince potřebné pro posouzení možnosti uložit zvláštní opatření. Dovodil proto, že se v řízení o zajištění v případě využití protokolu nejedná o důkazní prostředek. Nebo je nutné zúžit jeho aplikaci, aby nevznikala nesmyslná mezera zabraňující policii vydat rozhodnutí na základě zjištěných faktů. Doslovný výklad by totiž vedl ke znemožnění posouzení podmínek zajištění.
Rozšířenému senátu proto čtvrtý senát položil otázku, zda lze protokol o podání vysvětlení sepsaný dle § 167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců použít jako podklad ke zjištění skutečností rozhodných pro vydání rozhodnutí o zajištění cizince (popř. žadatele o mezinárodní ochranu), nebo zda takovému užití brání § 137 odst. 4 správního řádu.
Při přípravě prvotního konceptu shrnutí rozhodnutí byly využity nástroje Claude a Gemini. Výsledný text však prošel kompletní autorskou revizí a úpravami v návaznosti na vlastní čtení rozhodnutí.